Možná to přeženu, ale patříte ke „spoluviníkům“ toho, že na Pražském hradě sedí Miloš Zeman, a ne Karel Schwarzenberg. Nyní to vypadá, že si svou funkci užívá, ale dostat ho zpátky do politiky nebylo nic snadného. Na co jste ho nalákali?

Rozhodně bych v tomto případě svou roli nepřeceňoval. Byl jsem jedním z mnoha. My jsme se u Miloše Zemana scházeli buď jednotlivě, nebo se nás tam pár na Vysočině sešlo najednou. Já sám jsem ho na Vysočině navštěvoval téměř každý měsíc, bylo to takové oboustranné přání si vždy vyměnit názory, občas jsme si také udělali menší pěší výlet, v zimě pomalejší turu na běžkách. To byl ještě ve velmi dobré tělesné kondici. A spolu s dalšími jeho přáteli jsme se snažili dostat ho zpátky na politickou scénu. On se tomu zuřivě bránil, ale pak se najednou rozhodl, že ano. Snad k tomu přispěla i situace na tehdejší politické scéně. A tak se založilo Sdružení přátel Miloše Zemana. Stal jsem se prvním předsedou Sdružení, ale bral jsem to jen jako přechodný krok k tomu, abych tuto iniciativu rozhýbal, po půlroce jsem považoval tento úkol za splněný a vedení postoupil, předsedou se po mně stal Karel Srp, zakladatel a šéf Jazzové sekce, po něm pak Eda Zeman, bývalý ministr školství. Tím jsem to považoval za skončené. A pak se ještě dohodlo, že se v čele s Milošem Zemanem založí strana SPOZ, Strana práv občanů Zemanovci.

Takže jste neváhal a vstoupil do ní?

Já už jsem se tehdy na  politické scéně nechtěl angažovat, mám už nějaký věk a do politiky jsem byl spíše vždy vtažen pro své profesní zkušenosti, ale Zeman chtěl, abych byl jedním ze spoluzakladatelů SPOZ. Ale vznik té strany nebyla jeho iniciativa, právě naopak. Ale když už ta iniciativa vznikla, tak chtěl, aby pod zakládající listinou byli podepsáni lidé, kteří mu byli nablízku a kteří s ním spolupracovali. Kromě něj to tedy byl exministr zemědělství Jan Fencl, Jaromír Schling, bývalý ministr dopravy, již zmíněný Eda Zeman a já. Stal jsem se tedy zakládajícím členem a snažil jsem se pomoci nově vzniklé straně v severních Čechách, kde jsem měl spoustu známých ze svého bývalého působení. Ale pak jsem z toho odešel, přece jen už něco z toho dění mi bylo cizí. Když jsem v roce 2002 odcházel z vlády a bylo mi ledacos nabízeno, tak jsem odpovídal, že považuju za morální – bylo mi tehdy dvaasedmdesát a půl roku – že člověk má zvolit vhodný okamžik, kdy odejde. A že chci odejít jako úspěšný ministr a místopředseda vlády, tak se už nebudu v ničem angažovat. Pak jsem se sice ještě, jak už jsem zmínil, zaangažoval, ale dovolím si vypůjčit slova T. G. Masaryka, jestli to není příliš neskromné. Když končil ve funkci prezidenta, tak vyslovil větu, která mi je velice sympatická. Řekl: „Budu se na vás ještě chvilku dívat“. Takže já, když jsem končil, jsem také řekl: „Budu se na vás ještě chvilku dívat“. A snažím se, i když jsem leckdy také do něčeho vtažen, toho držet.

Můžete prozradit, od koho zmíněná nabídka po čtyřech letech ve funkci ministra průmyslu a obchodu přišla a čeho se týkala?

Když jsem odešel v roce 2002 z vlády, tak mi Vladimír Špidla, tehdy již předseda nové vlády, nabídl, abych šel dělat předsedu dozorčí rady ČEZu, že mě tam potřebuje z odborného hlediska. Ale já jsem to odmítl, protože jsem říkal, že když jsem vlastně ten super ČEZ vytvořil, včetně dokončení Temelína, tak by bylo nemravné, abych se tam stal předsedou dozorčí rady. Všichni by si řekli, že jsem si to vytvořil pro sebe, nebo že to byla za to jakási odměna. Dnes si říkám, když vidím, jak to teď vypadá, jestli to nebyla hloupost, tahle moje morální zásada, kdy jsem se takto nerozhodl poprvé.