Pouze 17 procent občanů České republiky přiznává, že po dvou letech jejího úřadování stále ještě věří vládě Petra Fialy. V čem konkrétním podle vás v tomto roce selhala, že jí to srazilo důvěryhodnost na rekordně nízké číslo?

Vláda Petra Fialy nikdy neměla žádnou představu o tom, kam by naše země měla směřovat. Proto se dlouhodobě soustředí na politický marketing, celou dobu jen zahlcuje média a sociální sítě bezobsažnými hesly. Ať už jde o ověřenou kampaň antibabiš, o manželství pro všechny, dodávky zbraní pro Ukrajinu, globální ochranu životního prostředí nebo o řeči o restartu ekonomiky přes čipy, lithium a dálnice. Všechny tyto nesmysly mají dvě věci společné – lidem nic nepřinesou a stojí nás obrovské – skutečně obrovské – peníze. A ty prostě začínají někde chybět. Lidé už jsou unaveni tou neustálou propagandou, vytvářením pocitu, že jsme ve válce, ať už s virem, s Ruskem nebo s dezinformátory. A jakmile ztratí to „válečné“ nadšení, začínají se dívat kolem sebe. A začínají si uvědomovat, co to vlastně připustili. Ptáte se, v čem konkrétně vláda selhala. Já si myslím, že je potřeba začít se ptát i na to, v čem selhali ostatní. Tedy v první řadě média, která jsou jakýmsi prostředníkem mezi politiky a veřejností. A hlavně, v čem jsme selhali my, jako společnost.

A v čem jsme tedy, podle vás, my, občané, selhali?

Nízká důvěra ve vládu něco vypovídá hlavně o nás. Mám pocit, že jsme jako společnost zapomněli na to, že nám nikdo nic nedluží, že hlavní odpovědnost za naše životy máme my sami, ne vláda. Přijde mi, že lidé stále čekají, co pro ně někdo udělá. A místo toho, aby žili své životy, budují si různá pozlátka. Šili jsme roušky, ponižovali jsme neočkované lidi, posílali jsme peníze na náboje pro Ukrajinu, nahlašovali jsme škodlivé komentáře úřadům. V lidech jako by zakořenil pocit nespravedlnosti, strachu a nenávisti. Vláda ten pocit podporuje, protože jí pomáhá zakrýt vlastní neschopnost. Média ten pocit podporují, protože jim to vydělává peníze. Podle mě se musíme změnit hlavně my sami. Společnost má takovou vládu, takové politiky a taková média, jaké si zaslouží.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil kritizoval ve svém adventním poselství nebezpečný trend eskalace politické a společenské nesmiřitelnosti na úkor hledání kompromisů a rozumných dlouhodobě funkčních řešení. Dá se s ním souhlasit, že se atmosféra mezi lidmi zhoršuje? Jakou roli v tom hrají politici?

Jak jsem řekl, vinit politiky mi přijde poněkud pokrytecké. Máme to, co si zasloužíme. Miloš Vystrčil ve svém projevu neopomněl zdůraznit hrozbu populistů. Tím fakticky popřel slova, která citujete. Jeho slova jsou jen dalším příkladem bezobsažných gest, která nám vláda roky předhazuje. Za rádoby hezkou myšlenkou o soudržnosti a potřebě diskuse se opět schovává nenávist. A ta se, pochopitelně, projevuje i mezi lidmi. Lidé zapomněli diskutovat, zapomněli respektovat názory druhých. Vzpomínám si, když jsem jako teenager diskutoval o politice. Hádali jsme se, ale vždycky jsme se respektovali. Vždy jsme diskusi brali jako podnět k tomu, abychom si srovnali vlastní názory, jako motivaci k tomu, jak posílit vlastní argumentaci, nebo jako důvod se zamyslet, jestli bychom v něčem neměli „ubrat“. Dnes lidé kritiku a nesouhlas nedokážou strávit. Raději oponenta nějak urazí, onálepkují nebo jeho slova označí jako hate-speech. Pod hesly, jako je solidarita, sounáležitost, pomoc druhým, budujeme společnost sobců a zbabělců. Proč se asi dnešní mladé generaci říká generace motýlích křídel? Protože kolem sebe našlapujeme a bojíme se, abychom se náhodou někoho nedotkli. Na jednu stranu tu hlásáme rovnost různých pseudopohlaví, současně ale nejsme schopni respektovat někoho, kdo si myslí něco jiného než my.