Problémy se srdcem odstartovaly těžko uvěřitelný boj o pomoc od státu. Jak to celé tehdy začalo?
Před operací pan Neumahr absolvoval katetrizaci cév ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Při ní došlo k poškození mozku, pan Neumahr ztratil paměť a stal se zcela závislým na každodenní a celodenní pomoci druhých lidí. Od toho okamžiku se začal odvíjet dodnes neukončený příběh. Příběh, jehož obětí se může stát v kteroukoli denní či noční hodinu kdokoli z nás, příběh selhání státu, selhání podřízených organizací Ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva samotného, nepochopení a nerespektování povinností veřejné služby a dobré správy věcí státu.
Ze dne na den bylo nutné vyřešit, kdo bude ta osoba, která se o pana Neumahra bude starat 24 hodin denně. To je pochopitelně velmi komplikované rozhodování, nikdo na takovou náhlou situaci není připraven, protože to znamená, že někdo musí opustit zaměstnání nebo podnikání a na plný úvazek se stát pečující osobou 24 hodin denně, den za dnem. Další možností je najít speciální domov pro osoby se ztrátou paměti, což není z kapacitních důvodů vůbec jednoduchá věc a ani nebylo cílem rodiny, a stále není, umístit otce natrvalo do jakéhokoli zařízení sociální péče. Toto vše stojí velké peníze nejen na péči samotné, ale na nákladech souvisejících. Pokud někdo odejde ze zaměstnání, musí z něčeho sám žít. K tomu slouží příspěvek na péči.
Na dceru pana Neumahra, při její časově velmi náročné práci, přešla ze dne na den veškerá tíha dalších kroků, dalšího rozhodování, a nutnost zajištění péče nejen fyzické, ale zcela komplexní administrativně právní, finanční a veškeré další, kterou si jen dokážeme představit.
V úvodu jste zmínil ztrátu paměti jako důsledek poškození mozku. Jaké komplikace to konkrétně přinášelo?
Komplikované bylo především to, že pan Neumahr nevěděl vůbec nic, netušil, kde bydlí, svůj byt nepoznal, stále se ptal, kdy půjde domů, aniž by dokázal pochopit, že doma je. Nevěděl nic ze svého předchozího praktického života. Pokud si něco pamatoval, pak to byly některé věci z hluboké minulosti, nijak nepoužitelné pro aktuální situaci. Nevěděl co a jak dělat, a proč.
Řečeno velmi obrazně, bylo vlastně potřeba velmi rychle nahradit dospělou osobu osobou náhradní, jakýmsi klonem, která bude nejen o tuto osobu pečovat ve všech myslitelných životních situacích, ale i za ni myslet a konat. To je velmi složitá věc u dospělého člověka, který do té doby žil samostatným aktivním životem. Má to i svá právní omezení, proto jej soud omezil v souladu s jeho zdravotním stavem na svéprávnosti.
Dne 1. listopadu 2017 byla podána paní Neumahrovou na Úřad práce v Ústí nad Labem žádost o příspěvek na péči. Od toho okamžiku se rozjela naprosto neuvěřitelná státní mašinérie. Ta se táhne 31 měsíců, které zahrnují jak proces prvotní žádosti, tak následný proces odvolání, jež se nachází v tomto okamžiku ve dvacátém měsíci. Zákonné lhůty a délka řízení tak byly mnohonásobně překročeny, s obrovskými rozpory oproti obecným tvrzením ministryně práce a sociálních věcí a zejména její náměstkyně Mgr. Kateřiny Jirkové.
Jak jste se k tomuto smutnému případu dostal vy?
Protože jsem se o situaci dozvěděl, nabídl jsem paní Neumahrové, že převezmu veškerou administrativně právní péči a organizaci věcí, co jsou nutné zařídit pro získání příspěvku na péči, který by umožnil setrvání pana Neumahra v domácím prostředí. To mi po mém tréninku z filmové a televizní produkce, kde každý den musíte stavět něco na zelené louce a orientovat se v různých oborech, nedělalo žádný problém. Považoval jsem to za rutinní záležitost. Navíc, upřímně řečeno, jsem se chtěl na vlastní kůži přesvědčit, co je pravda na těch šílených zvěstech, jak je tento příspěvek státem vyřizován, co do délky správního řízení, do správnosti, ale zejména ochoty určit správný stupeň závislosti na pomoci druhé osoby, přičemž tyto stupně jsou čtyři, a vždy jde o peníze. Počítal jsem s tím, že do roka máme vyřízeno. To jsem se ale šeredně spletl a přesvědčil se, že kolující negativní zvěsti o přístupu státu jsou jen slabým růžovým odvarem skutečnosti.
Velmi mě to překvapilo, ale neodradilo, ba přesně naopak. A myslím, že nastal čas na změny, na skutečné změny, což není úkol pro náhodně stále se měnící ministry. Tihle lidé, ministři, jejich náměstci a ředitelé odborů, jsou ve vleku zaměstnanců ministerstva a úřadů práce, kteří tu agendu vykonávají desítky let. Oni jsou těmi, kdo poskytují svým nadřízeným informace, které si tito nadřízení jen stěží dokážou při tom obrovském rozsahu ověřit.
Přemýšlel jste o tom, jak by se to dalo změnit?
Myslím, že kromě nedostatku posudkových lékařů a úředníků chybí osvěta a skutečný systém kontroly práce těchto lékařů a úředníků. To je velký úkol pro media, je to obrovské mediální téma, které je zcela polem neoraným a dotýká se velkého množství lidí všech věkových a sociálních kategorii, a se stárnutím populace se bude dotýkat stále většího počtu. Důvody slabého mediálního pokrytí jsou podle mě dva. První je ten, že toto téma je velmi komplikované a náročné na přípravu a ani my dnes nemůžeme mluvit o veškerých detailech, neboť bychom zabrali celý denní obsah vašeho serveru. Druhý důvod je ten, že lidé mají strach se se svými příběhy svěřit, strach z úředníků, strach ze ztráty příspěvku a nevím z čeho všeho, ale také nemají už sílu, to hlavně, kterou jim úřady vzaly. Dále je to obrovské téma pro poslance, senátory, politické strany, ombudsmana, ale samozřejmě i pro soudy.
Když jsem začal chápat nastavení toho systému, kdy se jedná o nadřazenou jednosměrnou komunikaci úřadů, která nereaguje a zjevně ani nechce a nedokáže reagovat na připomínky, vyjádření, analýzy a jiné názory odborníků na věc, kdy úřady hrají divadlo, že připomínky, podkladové materiály a podložená vyjádření neexistují, nebo je jen negují bez respektu k zákonné povinnosti vypořádat se s nimi konkrétně, jasně, jednoznačně, komplexně, a namísto toho stále dokola kopírují od sebe navzájem předchozí materiály spočívající převážně ve výčtu administrativních úkonů a holých konstatování svého výkladu, tak jsem pochopil, že ta hra nebude jednoduchá a ani krátká.
Jaká tedy byla ze strany státu reakce na žádost o příspěvek na péči?
Po podání žádosti v listopadu 2017 se do týdne konalo první sociální šetření Úřadem práce v Ústí nad Labem. Toto šetření bylo zpracováno poměrně jednoduchou a zjevně rychlou formou a zcela jistě nezohledňovalo celou poznanou realitu, neboť při takovémto mentálním postižení, kdy nevíte a neznáte, nemůžete z hlediska logického nějakou životní potřebu nezvládat a současně jinou zvládat. Vy ji sice zvládnete fyzicky, ale nevíte o tom, že byste ji zvládnout měl, nedokážete ji naplánovat, připravit, provést, neboť mezitím vše zapomenete. Musíte mít u sebe stále druhého člověka. Došlo tedy k tomu, že po zpracování tohoto sociálního šetření se na první straně úředního záznamu ze šetření, jež je důležitým, jedním ze základních a současně málo respektovaným podkladem pro další kroky a rozhodování, objevilo jen pět nezvládaných životních potřeb, což by znamenalo, že v ostatních je člověk samostatný a nikoho k jejich zvládání nepotřebuje.
To je u mentálního postižení, ztráty paměti a kognitivních funkcí logicky protimluv, neboť by to znamenalo, že v jedné životní situaci vše ví, zná, umí a pamatuje si, a o minutu později už v jiné situaci nezná, neví, nepamatuje si, neví jak na to. Jedním ze základních problémů je, že životní potřeby jsou vyhodnocovány převážně z hlediska fyzického, i když jde o mentální postižení, kdy sice věci fyzicky zvládnete, klidně můžete být olympijský vítěz, ale nevíte, že byste je měl zvládnout, neboť o nich nemáte tušení. A vy takovou danou věc musíte vlastně dokazovat, což je naprosto ponižující a urážlivé. Jednou jsme nedostali odpověď. Vždy bylo hluboké ticho, které panuje i dnes, z čehož plyne, že úřady jsou si této věci vědomy.
Co se s úředním záznamem ze sociálního šetření dělo dál?
Byl předán Okresní správě sociálního zabezpečení ke zhodnocení zdravotního stavu, který po čtyřech měsících v zásadě opsal sociální šetření. V rámci možnosti se vyjádřit k podkladům jsme poskytli analýzu a Úřad práce i na základě toho, že na první sociální šetření nepozval s dostatečným předstihem paní Neumahrovou jako opatrovnici, a ta se díky tomuto pochybení úřadu nemohla dostavit, nařídil nové sociální šetření. Tím tento úřad celou záležitost zase protáhl a jelo se od začátku.
Druhé sociální šetření, již za mé přítomnosti a za účasti dvou pracovnic Úřadu práce, které bylo dlouhé, pečlivé a velmi podrobné, přidalo šestou životní potřebu. Prostě jen tak, jen proto, že jsem dámy upozornil na jejich formální otázky, které neřeší podstatu. Například vám ti lidé do očí tvrdí, že vodu si přece v konvici ohřeje, tak je vše v pohodě. Už ovšem neřeší, že v první řadě by musel o existenci té konvice vědět, že by musel vědět, proč si tu vodu má do konvice vůbec natočit a co s ní chce dělat, že neví, že má zapálit plynový hořák, a když jej zapálí, tak na něj může zapomenout, nebo že pustí plyn, ale zapomene jej zapálit a dojde ke katastrofě. Jednoznačně si tedy není schopen udělat samostatně jídlo, z tohoto, ale i z mnoha jiných důvodů, byť fyzicky by to zvládl bez problému.
Požádal jsem o test, aby si pan Neumahr udělal čaj, tedy aby absolvoval celý proces, nikoliv jen bezdůvodně ohřátí vody. To už samozřejmě nezvládl, neboť nevěděl nejen kde hledat čaj, ale vůbec jak na to, a jen to prokázalo hrubou formálnost takového šetření. Také je tristní, že takové šetření probíhá zejména na základě pokládání otázek, ovšem problém je zase v tom, že pokud člověk neví, tak jakou hodnotu mají jeho odpovědi? Na fabulace právě upozorňují všichni odborníci. Pro objektivní zjištění stavu by bylo nutné s panem Neumahrem minimálně týden žít ve společné domácnosti. Tím by veškeré teoretické diskuse okamžitě skončily, bylo by uznáno všech deset životních potřeb a věc by byla vyřízena. Současně je z toho extrémního tápání úřadu jasné, že neexistuje pro takovéto případy odpovídající metodika a ve výsledku je to velmi diskriminační pro lidi postižené jinak než fyzicky, kde je to posouzení logicky jednodušší, nebo by mělo být.
V každém případě toto sociální šetření ukázalo spolu s veškerými souvislostmi, že z každé životní potřeby nezvládá jednu nebo více aktivit a nezvládá tak všech deset životních potřeb. Navíc závěr obou šetření jasně sděluje, že není schopen se o sebe samostatně postarat, že potřebuje neustálé slovní vedení a podporu, nedokáže dané situace vyhodnotit a adekvátně na ně reagovat, nebo že není schopen v současné době samostatného života. To bylo na konci roku 2017 a na počátku roku 2018. K tomu není co dodat.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník