Podle v týdnu zveřejněných dat ČNB, nemusela centrální banka v říjnu ve prospěch koruny v podstatě téměř vůbec intervenovat. Objem uzavřených obchodů ČNB nedosáhl ani 80 milionů eur, takže koruně se dařilo i bez přímé pomoci centrální banky. Čím si tuto skutečnost vysvětlit?

To je jenom dobře, ČNB se tak daří držet její cíl ohledně poměrně silného kurzu koruny bez větší námahy. Má to podle mého odhadu dva důvody.

Prvním důvodem je jev, který se poměrně často objevuje ve zdravé a dobře komunikované monetární politice, neboli je to vlastně jakási pochvala finančního trhu pro ČNB za její transparentnost: Když centrální banka své záměry a svou monetární politiku dostatečně transparentně komunikuje, spekulanti přestanou tlačit proti ní, protože se prostě sžijí s tím, že kurz bude takový a makový a nemají tedy motivaci na jeho změny jakkoliv spekulovat. A pod tím slovem „spekulant“ si nemusíte hned představovat Sorose, Buffeta nebo Kostolanyho – každý z nás je vlastně takovým spekulantem třeba v situaci, kdy přemýšlí, jestli vyměnit peníze za euro kvůli dovolené dneska, nebo za půl roku. Pokud cítíme jistotu, že se kurz nezmění, neuvažujeme nad načasováním, a proto kurz nikam netlačíme.

Tím druhým jevem je, že euro si moc dobře vůči dalším měnám nevede. Není to tedy ani tak moc o tom, že by koruna byla tak silná, jako spíš o tom, že euro je relativně slabé. Třeba k dolaru, ale vlastně i ke koruně.

Maloobchodní tržby se v říjnu meziročně propadly o 9,4 %. Větší propad zaznamenaly od počátku milénia pouze jednou, a to v dubnu 2020. Tehdy však podstatná část kamenných obchodů kvůli první vlně pandemie covidu musela zavřít. I tak to bylo jen nepatrně více než letos v říjnu, a sice meziročně o 9,8 %. I když se dalo předpokládat, že se lidé při nákupech trochu uskromní, čím může být ten takřka rekordní pokles způsoben?

Má to velmi jednoduchý a jasný důvod: Lidé chudnou. Firmy nestíhají navyšovat zisky a zaměstnavatelé nestíhají platit výplaty tak rychle, jak rychle roste cenová hladina a jaká je inflace. A když lidé chudnou, pak logicky brzdí své útraty.

Že spotřebitelé chudnou, tedy víme; kdo chudne, utrácí méně, to víme také. Že tam, kde spotřebitelé škrtí svou spotřebu, nevyhnutelně přichází recese, která postihne nejen spotřebitele, ale i další oblasti ekonomiky od výroby po investice, je také logické. Co jsme ale dlouho nevěděli, bylo, jak moc spotřebitelé škrtí své útraty. Nyní už to ale víme, je to o oněch 9,4 %.

Myšlení spotřebitelů je totiž v jistém slova smyslu „nulajedničkové“: Buď se cítí bohatí a utrácejí na plný plyn – nebo se cítí chudí a šetří na plnou brzdu. Jistě, takto řečeno jde o velké zjednodušení a musíme to chápat obrazně, ale myslím, že všichni rozumí, o co jde – spotřebitelé většinou nevolí střední cestu, neřeknou si v duchu, že teď uberou plyn a budou šetřit „jen tak trochu“, ale většinou přehrávají na obě strany.

Blíží se přímá volba prezidenta. Jeden z kandidátů Pavel Fischer se na besedě s občany v Hradci Králové vyjádřil k rozhovoru, který poskytl E15. V něm uvedl, že bohatí měli desítky let daňové prázdniny. A měli bychom připustit, že majetek by se měl více danit. „Je načase bavit se o progresivní dani a o zdanění korporací. Je zde také spousta podnikatelů, kteří díky přívětivému a děravému daňovému systému nezdravě optimalizují. Je jednoduché si koupit fáro za 5 milionů a zanést si to do nákladů… Nebo firmy, které mají sídla v daňových rájích… Vyvádějí odtud miliony a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Pak ale chybí peníze na skutečně potřebné věci. Tak jsem to celé myslel,“ vysvětlil senátor svůj původní výrok. Dá se s ním v něčem souhlasit?

Je vidět, že pan Fischer nikdy nepodnikal a se soukromým sektorem vskutku zkušenosti nemá. Bůhví, zda by se v něm dokázal uživit, když má tak hloupě naivní představy o tom, že podnikatelé mají daňové prázdniny, že daňová optimalizace – tedy legální vyhnutí se krádeži státu – je nezdravá, nebo že chybí peníze na „potřebné věci“. Peníze na potřebné věci skutečně chybí – nikoliv ale ve státním sektoru, který již je prakticky polovinou ekonomiky, ale v sektoru soukromém. V něm opravdu ždímaným firmám a podnikatelům nezbývají peníze na potřebné věci – na uživení se.

Řekneme si na rovinu, co Pavel Fischer dělá: Poštvává dav proti jeho chlebodárcům podobně, jako komunisté v roce 1948 zločinně štvali zfanatizovaný dav proti sedlákům a továrníkům. Nebýt podnikatelů, Pavel Fischer by neměl svůj senátorský plat, protože hádejte, kdo ho platí? Platí ho daně sebrané lidem, kteří pracují a vydělávají. Pracovat a vydělávat a dávat práci ostatním je ctnost; štvát dav s tónem morální nadřazenosti proti podnikatelům je morální úpadek.