Pane guvernére, na Sázavu jste přijel pozdravit svého přítele, spisovatele Pavla Kohouta, který jen před chvílí tady v místní knihovně pokřtil svou novou knihu Jolana a kouzelník a přijel jste mu osobně pogratulovat i k jeho osmaosmdesátým narozeninám. Co pro vás Pavel Kohout znamená?

Pavla Kohouta znám tak čtyři pět let a seznámil nás náš společný přítel Radek Augustin (ředitel analytického odboru Pražského hradu - pozn. red.). Byla to pro mne čest poznat takového mohykána české literatury a kultury. Mám ho rád jako člověka, protože je úžasné, jak si v tomto věku udržuje myšlenkovou i fyzickou svěžest. Je to pro mne v mnohém směru inspirativní osobnost.

Předal jste mu zde i narozeninový dárek – svatováclavský zlatý dukát z roku 1925, který dle vašich slov „obstál ve zkoušce času“ a je jedním z posledních kusů, který se nachází v archívu České národní banky. Jaké jiné dukáty v archívu ČNB jsou?

Nějaké další by se tam jistě našly, ale samozřejmě s takovýmito mincemi musíme velmi šetřit. Ovšem svatováclavský zlatý dukát je „speciální dárek pro speciálního člověka“. Jsem rád, že jsem Pavlu Kohoutovi mohl udělat radost.

Co ještě dalšího trezory České národní banky ukrývají? Třeba zlaté cihly? Traduje se, že se ČNB zlata zbavuje a namísto toho nakupuje třeba eura...

V trezorech ČNB se samozřejmě ukrývají hotové peníze, které slouží tomu, abychom měli dostatečnou zásobu oběživa. To je jednoduché. V samotných útrobách banky se skrývají i nějaké virtuální peníze, které tvoří devizové rezervy, které jsme ze zákona povinováni spravovat. To jsou devizové rezervy tohoto státu, ale ve správě České národní banky. Ty devizové rezervy jsou samozřejmě záznamy na účtech, nejsou to fyzické peníze a ani fyzické papíry, ale protože jsme relativně úspěšná ekonomika a úspěšná země, tak dnes máme řádově 70 miliard dolarů devizových rezerv. To jsou peníze, které se nám mohou hodit vždy.

A v jakém případě se mohou tyto rezervy uvolnit, dostat se na trh?

Pokud by to měnová politika a potřeba stabilizace měnové situace – potažmo cenové – vyžadovala. To znamená, kdyby byl nějaký atak na českou korunu a česká koruna by musela odolávat nějakému výprodeji. Ale pokud má centrální banka s čím na trh vstoupit, tak je na tom mnohem lépe nežli mnohé jiné země, které v takové situaci nejsou. Já velice odmítám takovou tu interpretaci typu, že ČNB „utratila“ za devizové intervence – nic jsme „neutratili“, naopak jsme vygenerovali českou měnu, což ze zákona musíme a můžeme, a jako správný hospodář jsme za ní nakoupili na trhu to nejlepší, co existuje. To ale není rozhodně zlato. Zlato je komodita, velice volatilní komodita, a do jisté míry s nízkou likviditou, ale my jsme za to nakoupili ty nejlepší cenné papíry v těch nejstabilnějších měnách.

Mezi ty se tedy počítá i euro...

Samozřejmě, že ano. Ale i americké dolary, či australské a kanadské dolary.

Pokud od vás padl ekonomický termín „atak na českou korunu“, tak jak je to potom s ataky v ekonomickém a bankovním prostředí ve spojitosti s Brexitem? Hovoří se totiž o nestabilitě ekonomické situace v Evropě kvůli tomu, že Velká Británie odejde z EU, o chaosu v EU...

Je jasné, že taková událost jako Brexit vyvolá na trhu nějakou krátkodobou nervozitu, zvýšenou nejistotu. Není to ale důvod k panice a ani důvod k fatálním obavám. Situace se časem ustálí, ale samozřejmě obecně nebude prospívat britské a potažmo i do jisté míry ani evropské ekonomice, ovšem není to nic, co by nás mělo dostat do nějaké neřešitelné situace. Je třeba si uvědomit, že je to jen jedna země z mnoha a navíc to vypadá tak, že celý odchod Británie z EU bude velmi pozvolný a možná kdoví, jaký ještě bude! Takže to je jenom jedna nejistota v moři dalších nejistot, které jsou kolem nás. Pokud ale naše ekonomika sama o sobě funguje slušně a jako země jsme konkurenceschopní a schopní vyvážet a schopni pronikat na zahraniční trhy, tak není rozhodně důvod k obavám ani z hlediska finančního a ani z hlediska měnové stability.

A britská ekonomika si podle vašeho soudu udrží dosavadní standard? Palcové titulky totiž v souvislosti s Brexitem těsně po tamním referendu hlásaly: „Podlomená Británie!“

Jak to bude s Velkou Británií, tak to rozhodně dnes neví nikdo a nevědí to ani sami Britové.

Takže v tomto případě šlo o přepjaté spekulace?

Nejsou to spekulace, jsou to jen nejistoty, ovšem já si myslím, že si především sama Británie musí rozhodnout o tom, jak proces svého vystupování z EU chce nastavit časově i věcně. Ale opakuji, že v nejbližších letech, která jsou pro naše kroky klíčová – neřešíme však momentálně, co bude za deset let – se nic zásadního nestane. Jistý příspěvek v nejistotě to ale samozřejmě je.

Centrální banka stále intervenuje, aby znehodnotila českou korunu. V médiích se několikrát zmiňovalo, že vy jste příznivec těchto intervencí, ale lidé zrovna na tuto věc nenahlížejí pozitivně...

Budu se v tomto opakovat, ale budiž. Znovu tak říkám, že intervenční politika nebo politika nějakého kurzového závazku ze stanovení nějaké maximální úrovně kurzu vůči euru se u nás velmi přeceňuje a démonizuje, protože došlo k oslabení koruny o nějakých pět až šest procent z původní úrovně, která byla před tímto závazkem. To je ale v běžném kontextu vývoje vzájemných kurzů měn úplně normální pohyb. Libra spadla o deset, možná o dvanáct procent, teď už méně, rubl spadl o padesát procent a možná i více, a to nemluvím o některých dalších měnách. Maďarská měna forint, polský zlotý jsou dnes na úrovních nižších, než byly před našim kurzovým závazkem ve vztahu k nám a k euru. A stalo se to přirozeným pohybem, tedy bez nějakého umělého závazku, který oni vzhledem k jejich specifickým situacím nepotřebovali. To je první konstatování.

To druhé spočívá v tomto: Kurzový režim byl zvolen za velmi specifické situace, kdy naše úrokové sazby byly na dně, de facto na nule a nebylo je možné jako hlavní nástroj měnové politiky již dále používat. Takže se hledaly jiné alternativní nástroje a mezi nimi bylo vyhodnoceno jako nejefektivnější pro malou otevřenou ekonomiku použití kurzu. A v situaci, ve které jsme byli – to znamená dlouholetá a svým způsobem rezistentní stagnace ekonomiky, tlak na pokles cen do deflace, taková řekl bych až „blbá ekonomická nálada“, tak to všechno byly věci, které ospravedlnily použití onoho nestandardního nástroje. To se fakticky stalo a dokud platí podmínky, za kterých byly použity, dokud trvají zejména v tom smyslu, že nemáme vlastně žádný růst cen – máme totiž inflaci, která je hluboko pod naším cílem, který my považujeme za stabilitu cen – tak prostě tento nástroj používáme, protože žádný jiný lepší nemáme. Nikomu to neuškodilo, nikdo nezchudl, jde tedy jen o báchorky o tom, jak jsme zchudli, ale my žijeme za koruny a v korunách tady žádná inflace od toho závazku skoro není. I naše úspory zůstaly nedotčeny – nikdo je neukradl, nikde se neztratily a v mezidobí žádný růst cen nenastal. Naopak se ukázalo, že to přispělo k oživení ekonomiky a k posílení konkurenceschopnosti.

Takže v tomto kontextu – a to je vždy za daných podmínek – to bylo rozhodnutí, které se osvědčilo. Není to samospásná věc, která by nás uvedla do trvalého štěstí, musíme se hlavně snažit zůstat konkurenceschopnými díky naším výrobkům, jejich kvalitě, inovativnosti a tak dále. Nastanou-li podmínky, a já očekávám, že by mohly nastat někdy ve druhém pololetí příštího roku, tak pak samozřejmě tento závazek opustíme a vrátíme se – pokud to bude možné a budeme i rádi – k normálním nástrojům, jako jsou úrokové sazby. Ale k tomu potřebujeme minimální inflaci, která to ospravedlní. Jinak bychom tlačili na to, aby se ekonomika, nedejbože, mohla vracet zpátky do nějaké recese.

Vy jste sice říkal, že nikdo u nás kvůli intervenci nezchudl, ale přitom lidé běsní nad tím, že zboží, které se k nám dováží, podražilo.

Cenové indexy to ovšem neukazují.

Některé výrobky, jako je elektronika, obuv, oblečení, ale i kosmetika jsou ovšem u nás dražší nežli v Německu či třeba ve Španělsku. Čím to?

To bylo i předtím. Ale to nesouvisí s kurzem, do značné míry to souvisí s nějakou obchodní politikou příslušných obchodníků, takže tady je těžké se dovolávat České národní banky. My s tím rozhodně nemůžeme nic dělat. Platí to, co říkám: v korunách jsme nezchudli, nezkrátily se naše úspory, hodnota našich výdělků zůstala v korunách stejná. A ano, máme o těch pět šest procent méně peněz, když jedeme do zahraničí na dovolenou za stejné množství korun. Ale abychom mohli jezdit na zahraniční dovolenou, tak především potřebujeme mít práci a příjem, protože bez toho asi na dovolenou ani nepojedeme. I tato politika nám pomohla udržet práci, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a dnes i rostoucí příjem, protože mzdy nám už zase rostou a to dokonce slušným tempem kolem pěti procent.