Statistici v Německu původně uváděli, že tamní růst ekonomiky v 1. čtvrtletí stagnoval. Podle zpřesněných údajů se hrubý domácí produkt u našich západních sousedů ve srovnání s předchozím kvartálem snížil o 0,3 %. Protože v loňském 4. čtvrtletí ekonomika klesla o 0,5 %, propadla se tedy letos do recese. Je to v tomto případě něco víc než jen statistický údaj?

Popravdě, nemám zprávy tohoto typu ráda – falešně odvádějí pozornost od podstaty. Jestli ekonomika o desetinku procenta klesá, nebo stagnuje, je v zásadě jedno, nikdo na vlastní kůži – a peněženku či bankovní účet – nedokáže pocítit rozdíl. Navíc jde o popis minulosti, nikoliv současnosti a už vůbec ne budoucnosti. Přesto jsou tato čísla důvodem buď k mediální panice, když se ekonomika statisticky ocitne v recesi, anebo k oslavě, když se z ní dostane. A přitom tento rozdíl je pod hranicí statistické chyby.

Člen bankovní rady ČNB Tomáš Holub, který opakovaně na rozdíl od většiny kolegů hlasuje pro zvýšení základní úrokové sazby, ve své zveřejněné prezentaci varuje před mzdově-inflační spirálou. Ta je významným proinflačním rizikem a její vznik by znamenal, že zkrocení inflace si vyžádá delší čas a napáchá větší ekonomické a sociální škody, než se očekávalo. Protože se dá předpokládat, že stát v duchu Fialova konsolidačního balíčku bude na svých zaměstnancích šetřit, je mzdově-inflační spirála jen hodně teoretická, a tedy silně nepravděpodobná možnost?

Kdepak – není to žádná teorie. Začnu od konce. V minulých měsících jsme procházeli obdobím, kdy státním zaměstnancům rostly příjmy rychleji než zaměstnancům v soukromém sektoru. Nebylo by proto nic divného, kdyby se to nyní otočilo a kdyby se tahounem inflace stal zase druhý z obou sektorů.

Podstatnější je ale toto: Na to, jak velkým ekonomickým zpomalením procházíme, máme až bizarně nízkou míru nezaměstnanosti. Kdybychom měli nezaměstnanost kolem třeba 8 %, nebylo by to nic překvapivého. Státní sektor ovšem již nasál tak ohromné množství zaměstnanců, že ti soukromému sektoru nyní dramaticky chybí. Už jen to, jak příchozí Ukrajince soukromý sektor nasákl jak vyprahlá houba, jen to zasyčelo, a pořád jich není dost. A to je právě ten problém; pokud firma potřebuje nového zaměstnance, v podstatě může jedině přeplatit konkurenci. A tím je dáno, že růst mezd zůstane inflačním faktorem.

A navíc, nebude jediným inflačním faktorem. Připomínám, že stále je tu evropská „zelená politika“, která bude dlouhodobě zdražovat energie. Ačkoliv nyní cena energií klesá, stále situace není z dlouhodobého pohledu pořešená. Takže i toto zůstane dlouhodobým inflačním faktorem.

Lze při pohledu na to, že české banky mají za rok 2022 historicky rekordní zisky – poprvé v historii přes 100 miliard korun – dát dodatečně za pravdu Fialově vládě, která se loni rozhodla zatížit šestici největších českých bank daní z mimořádných zisků?

Jistě jste zaznamenali, že ta daň počítala původně s výnosem kolem 100 miliard korun – ale v realitě nejspíš podle posledních údajů vynese cca 50 až 60 miliard. Tím je řečeno vše. Zase se to nepovedlo. Jako nikdy, když má stát rádoby dobré úmysly.

Pokud totiž někdo má zisky jednorázově, jako třeba v tomto případě banky, nic to neříká o tom, že je bude mít i v dalším roce – ostatně také se v tomto případě mluví o dani z „neočekávaných“ zisků. A hlavně to nic neříká o tom, s jakými riziky jsou tyto zisky spojené. Není moc chytré zdanit nadměrně banky v roce, ve kterém proběhla bankovní krize.