V rozhovoru k výroční sametové revoluce jste mi řekl, že jste tehdy v Mladé frontě postupně přebírali vedení redakce od svazáků a začali jste dělat svobodné noviny. Dnes si málokdo z těch, kdo to nezažili, dokáže představit, jak to vypadalo. Jak vypadlo takzvané převzetí novin a svobodné počátky?

Bylo to svým způsobem legrační, protože většina redaktorů v té době, co tam psala a pracovala, byli normální lidé, mysleli si o režimu své, ale znali své možnosti. Takže jsme se řídili tím, čemu se říkalo autocenzura, a věděli jsme, jak daleko můžeme zajít. Když to někdo překročil, hrozil vyhazov. Dělali jsme si různá šprťouchlata, třeba jsme soutěžili, kdo napíše co nejerotičtější titulek, aniž by si toho zástupce šéfredaktora, který byl dosazen vedením komunistické strany, všiml. Vzpomínám, že kolega vyhrál, když ke zprávě o jugoslávském holubáři dal titulek: Željko si vypěstoval fantasticky zdatného ptáka.

A  co kolega vyhrál?

Nebyla cena věcná, byla to čest. Já jsem uznal, že on je lepší, což mě velice mrzelo. Ale byl jsem z novin suspendován za jiný vtípek. Když byla v roce 1989 „Palachiáda“ a demonstrovalo se na výročí smrti a pohřbu Jana Palacha v lednu 1989, což bylo tehdy dvacáté výročí. Na těch demonstracích v centru Prahy jsme vždy byli rozehnáni vodním dělem, občas přijeli lidi s obušky, já jsem se naštěstí obuškům vyhnul, vodní dělo jsem už minout nedokázal. Vždycky jsem o tom napsal reportáž, přišel jsem za šéfredaktorem a řekl jsem mu: Podívej, tak to tam bylo. A on mi říkal: Martine, víš, že to nemůžeme otisknout. Paradoxní bylo, že on byl nomenklaturní kádr, já byl na straně demonstrantů, ale bavili jsme se takhle. To je z dnešního pohledu absurdní, kafkovské a nepochopitelné.

Tehdy jsem byl redaktorem zahraničního oddělení, což tehdy spočívalo v tom, že jsem dostával dálnopisem zprávy ČTK a mohl jsem jim dát titulek. A já jsem celou zahraniční stránku sestavil z titulků typu: slzný plyn a obušky, lidé žádají zákon, bití a mlácení… A pomocí titulku jsem složil obraz toho, co se dělo na Václavském náměstí. Tehdy jsem přišel za sazečem – sázelo se na horko a odlévalo se z olova – a když to sazeč viděl, říkal mi: Jsi blbej, to tam nemůžeš dát, oni tě vyhodí. Ale jak jsem byl rozjetej, tak jsem řekl, že na tom trvám. On to tam vysázel a zástupci šéfredaktora, který měl na starosti vrchní cenzuru, co měl službu, tomu to, chvála Bohu, nedošlo, protože si myslel, že tam takhle patolízalsky píšu o zlých imperialistech, co bijí děti někde na Západě a v Jižní Koreji a podobně. Ale soudruhům z ÚV KSČ to došlo, takže jsem byl vyhozen. Byl jsem však vyhozen už jen měkce, nemohl jsem psát, a měl jsem nějakou stáž.

Tím chci jen ilustrovat ne naše hrdinství, ale že ta doba byla hrozně dekadentní, a když jsme se neodvážili a nemohli psát svobodně, tak jsme si hledali tyto cesty. A vracím se k té revoluci.

A jak to tedy probíhalo v době revoluce?

Někdy 22. listopadu najednou dosazené vedení v redakci nebylo. Odešli, sbalili to a nepřišli do práce. A vzniklo něco jako samozvaný výbor, jehož jsem byl členem, v jehož čele stál Libor Ševčík, Karel Pacner, Ondra Neff, Marcela Pecháčková, Petr Šabata… Bez nějakých velkých problémů jsme se začali pokoušet dělat svobodné noviny. Zprvu to šlo stěží, ještě ve čtvrtek svazáčci nechali zabavit celý náklad novin, když jsme tam poprvé dali fotografii z Václaváku, kde byl Dubček s Havlem, jak se objímají. To vydání ještě bylo zabaveno, ale postupně i tlak Svazu mládeže opadával, noviny se nadechovaly a začaly působit normálně.

Vy jste byli samozvaným výborem, a postupně se tedy ustanovilo vedení redakce?