„Poté, co ultranacionalisté uspořádali v Kyjevě státní převrat, ten jejich Majdan, potřebovaly ruskojazyčné menšiny na Ukrajině ochranu. Zjevné to bylo na Krymu. Jinak by se tam odehrálo to samé, co jsme sledovali na Donbase. Proto jsem napsal článek, že podporuji řešení Vladimira Putina. Byl jsem zbaven všech funkcí, měsíc mi zadržovali výplatu a nařídili mi zaměřit se na Moldávii,“ popisuje novinář Andrej Maratovič Babickij začátek konce svého působení ve Svobodné Evropě, pro kterou pracoval celých pětadvacet let. A co se tedy přesně stalo?

Příběh ze Svobodné Evropy

„Po mém článku sice začala ve Svobodné Evropě šikana, ale to bylo vše. Tak jsem odjel na Donbas a pořídil video o exhumaci civilistů povražděných dobrovolnickým ukrajinským batalionem Ajdar ve vesnici Novosvetlovka. To video jsem bez komentáře odeslal do pražské redakce. Ukrajinské zpravodajské služby pak kolem toho udělaly obrovský skandál, že jsou takové záběry nepřípustné, a následně mě propustili,“ vysvětluje dále Babickij svůj konec ve Svobodné Evropě roku 2014. Podle oficiálního vysvětlení rozhlasové organizace to bylo „v souvislosti s reorganizací“.

Od roku 2015 vedl práce na spuštění televizního kanálu v Doněcku, posléze začal pravidelně přispívat na Ukraina.ru a od roku 2016 ještě píše pro internetové portály Vzgljad a LifeNews. „Víte, za to politicky motivované propuštění ze Svobodné Evropy jsem byl nakonec vlastně rád. Po Majdanu jsem cítil skoro fyzickou bolest chodit do práce. Věděl jsem, jak se úctyhodná novinářská organizace převracela v nástroj hloupé propagandy. Nyní se s takovými příkazy a zákazy jako tehdy ve Svobodné Evropě nesetkávám, píšu svobodně. Ve Svobodné Evropě totiž už zůstalo svobody slova pomálu,“ vzpomíná ještě na své bývalé pracoviště.

Absolvent filologické fakulty Moskevské státní univerzity Babickij měl jako novinář problémy už za sovětského režimu. Od roku 1989 se stal korespondentem Svobodné Evropy. Během převratu v srpnu 1991 vedl reportáže z Bílého domu v Moskvě a po útoku na budovu vrátil Jelcinovi medaili „Obránce Bílého domu“. Pak pracoval na „horkých místech“ na jihu Ruska. Jeho čečenskou odyseu, při níž nadzvedl mandle prezidentovi Vladimiru Putinovi, popíšeme na konci. Nyní k současnosti...

Zvěř poštvaná proti Rusku

Jak hodnotíte zadržení tří lodí ukrajinského námořnictva Rusy v oblasti Kerčského průlivu a následné vyhlášení válečného stavu ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem?

Byla to debilní a idiotská provokace. Ukrajinské vojenské lodě totiž do Kerčského průlivu již předtím vpluly. Nicméně tehdy byla podána žádost v souladu se současnými pravidly k patřičným ruským úřadům. Tentokrát šlo o přímé narušení hranic Ruské federace, lodě pluly vlastním pořádkem. Bylo jasné, že ruští pohraničníci budou reagovat. Byla to provokace, která měla přitáhnout pozornost celého světa, a vše bylo naplánováno tak, aby to vypadalo jako ruská agrese, což se podařilo. Bylo to podobné tomu, co udělal Michail Saakašvili v roce 2008. On ale tehdy chtěl bojovat, protože si myslel, že vezme pod kontrolu Jižní Osetii. Rusové mu v tom zabránili.  

Když už jsme u Saakašviliho, nikdy nezapomenu, co mi řekl v roce 2013 tehdejší gruzínský ministr vězeňství a bojovník za lidská práva Sozar Subari o našem první českém prezidentovi Václavu Havlovi, když prohlásil: „Dost mě mrzí, že nedokázal překročit svůj stín v případě přátelství s naším exprezidentem Michailem Saakašvilim. Jako dřívější disidenti smýšleli tak, že kdo je nepřítelem Ruska, je můj přítel. Havel kvůli tomu bohužel přehlížel Saakašviliho chování, které hraničilo s tyranstvím. Nicméně dřívější oběti se opravdu mohou změnit v tyrany.“ Jak to vnímáte vy?

Souhlasím s každou větou. Je to problém dvojitých standardů. Na Ukrajině se má opět čile k životu neonacismus. Nicméně Evropskému parlamentu a tamním politikům vůbec nevadí přijímat Petra Porošenka, který nad tím drží ochrannou ruku. Propagace fašismu je po Evropě zakázána, ale na Ukrajině to nevadí. Rusko je absolutní zlo a na Ukrajině se dějí jen podivné věci. Potlačují se tam lidská práva, svoboda slova, propaguje se nacismus, ale to se raději přehlédne, protože Ukrajinci jsou efektivní zbraní proti Rusku.

Proto si myslím, že nacismus se z Evropy nevytratil. Byl sice schovaný a neprojevoval se navenek, ale nyní na Ukrajině je zcela patrný. Dělá to na mě dojem, jako by politici Evropské unie považovali Ukrajince za lidi druhé kategorie. Oni se mohou ukazovat s nacistickými symboly, mohou velebit Stepana Banderu, Romana Šuchevyče a další. Ukrajinci si prostě podle opravdových Evropanů mohou dovolit žít bez lidské tváře. A nejen oni. V Pobaltí jsem slyšel, že někteří lidé, myšleno Rusové, nejsou občané. To již zavání rasovou segregací. A přitom je ten stát v Evropské unii.

V Pobaltí a na Ukrajině se konají pochody esesáků, tedy spíše jejich obdivovatelů, a nic. Všude jinde je to zakázáno. Takže pro Evropany jde o užitečnou zvěř. Poslušnou zvěř, kterou lze poštvat proti hlavnímu nepříteli, tedy Rusku. To je klasický nacistický náhled na věci. Ten rozdělil lidi na různé kategorie.  

Proč dvoje Minské dohody nedokázaly nic vyřešit?

Politická část minských dohod a smluv je blokována Kyjevem. Ukrajina nikdy nepřizná Doněcké a Luhanské lidové republice status autonomních území. A právě o jakousi samosprávu jde. Minské dohody ale byly hlavně o příměří mezi bojujícími stranami. Díky nim, i když nebyly dodržovány, se tam mnohé podařilo. Udělat z nich republiky, dát dohromady strukturu území, zapustit mechanismy fungování systémů zabezpečení lidí a tak dále.

Snad se dočkáme toho, že bude přijato řešení mírotvůrců, ne webu Mirotvorec. Uvidíme, jak se to vyvine. Nyní se republiky po zavraždění nejvyššího představitele Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka celkem rozvíjejí. Nyní tam je život na opravdu nízké úrovni, ale doufejme, že se to bude zlepšovat.

„Volby na Donbase byly nelegitimní, nepřekvapivě potvrdily vůdce samozvaných republik dosazených do funkcí ještě před volbami a cesta k hlubšímu propojení s Ruskem je volná.“ To hlásá většina mainstreamových médií. Jak to vidíte vy?

Ale ano, to jsou stanoviska Západu. Ten přece nechtěl, aby se tam něco konalo. Jenže jde o území, kde žijí miliony lidí. Je nutné ho nějak spravovat a řídit. Jinak tam bude chaos a válka všech proti všem. Tam se nekonaly volby proto, že by si někdo chtěl zahrávat s ohněm, ale proto, že ti lidé volby potřebovali. Proto, aby to u nich fungovalo. Spousta lidí je na tom závislá. Jejich životy, práva, práce a tak dále.

Západ volá, vraťte Krym Ukrajině. Ale co pak bude s těmi více než dvěma miliony lidí, co tam žijí. Kolik jich bude přinuceno emigrovat? A přemýšlí o nich vůbec někdo, když pořád hlásáme lidská práva? Jsem z toho znechucený.

Vy na Donbase žijete. Jakou má to území budoucnost?

Donbas je území, které odmítlo legitimitu současné Ukrajiny. V Kyjevě prošel státní převrat a Donbas ho neuznal. Takže se nyní na Donbas můžeme dívat jako na území, které představuje legitimitu bývalé Ukrajiny. Ostatní území, třeba města jako Kyjev či Lvov, jsou sídla rozvratníků, kteří porušili zákony, a tím vlastně ztratili právo na vládu v zemi. Když se tedy budeme bavit v kategoriích práva, tak legitimní ukrajinská státnost leží právě na Donbase.

Ukrajina je „špinavý stát“, kde legitimní vláda neexistuje. Drží se na úsilí Západu mít tam nějaký instrument proti Rusku. Žijí tam desítky milionů lidí a země je už dlouho v bankrotu. Nelze ji stále držet nad vodou. USA a EU si jí přestanou dříve či později všímat a propadne se do chaosu. A já si myslím, že se Donbas v určité delší časové perspektivě začne ideologicky rozšiřovat směrem na západ o nová teritoria. V podstatě Donbas zreformuje Ukrajinu. Půjde o antinacistický a protizápadní proces. Půjde o proces návratu sympatií k Rusku na Ukrajinu.

Příběh z války v Čečensku

Novinář Babickij je známý kromě Svobodné Evropy ještě kvůli dalšímu příběhu. Je jediným žurnalistou, kterého ruské tajné služby vyměnily za zajaté vojáky v Čečensku v lednu 2000, přestože neměl status bojovníka. Po zahájení druhé čečenské války v srpnu 1999 byl totiž zvláštním korespondentem Svobodné Evropy v Grozném. Jeho zprávy z obléhaného města byly velmi kritické k ruským úřadům a armádě, což je samozřejmě velmi dráždilo.

Když se tedy počátkem roku 2000 snažil uniknout z obléhaného Grozného, byl zatčen proruskou čečenskou milicí, podle něj vojenskou zpravodajskou službou. Byl uvězněn v Černokozovském vězeňském středisku, přičemž se o jeho zmizení dlouho spekulovalo. Počátkem února bylo oznámeno, že Babického s jeho souhlasem vyměnili za tři ruské vojáky. Informace o výměně a dalších osudech Babického si buď protiřečí, anebo jsou zastřeny mlhou. Nicméně v březnu nazval ruský prezident Vladimir Putin v jednom z rozhovorů Babického zrádcem s tím, že ho nelze nazývat „ruským novinářem“.

Ostatně v listopadu 2009 byla zřízena služba rozhlasového vysílání Svobodné Evropy pro Gruzii, Abcházii a Jižní Osetii – Radio Echo Kavkazu, jehož se stal Babickij šéfredaktorem. Po pěti letech byl ze Svobodné Evropy propuštěn, což je popsáno výše. Neklidný život Andreje Maratoviče Babického byl třeba ztvárněn postavou v seriálu Mužská práce, připomenut v básni „Smrt wahhábita“ a jeho čečenská odysea vylíčena v jedné z kapitol knihy Eleny Tregubové, Bajky kremelského diggera.