Cestujete po celém světě a když se vracíte zpět do Čech, jistě máte o čem přemýšlet…

Život nejde natěsnat do excelových tabulek a matematicky popsat. Přišlo se na  to, že mladé firmy v kalifornském Silicon Valley musí kreativitu postavit na sociálních vztazích. To je alfa a omega. Věděli to dobře Baťa i Škoda, kteří dokázali vytvořit partu lidí. Jistě, soustřeďovali a selektovali ty nejchytřejší k sobě, ale museli mezi nimi vytvářet dobrý sociální vztah, protože jedině tak funguje týmová práce. A jak jsem se dočetl, tak v tom Silicon Valley jdou třeba lidé povinně každý týden se svým šéfem na pivo. Protože při  neformálním posezení se uvolní některé předpojatosti, které můžete mít v subordinaci. Tedy, se svým šéfem bych si normálně  nepokecal, jako si s ním popovídám u piva.

A možná najdeme lepší vztah a z člověka pak může přijít něco nového a je dobré, aby šéf  pochopil a nechal to týmově zpracovat. Takto vznikají nové aplikace, nové věci; musí se více hledět na vztahy. Nemusí se to dělat takovým tím team buildingem, jak je dnes moderní, že jdou spolu někam běhat po lese nebo plavat a pak se tváří, že je to ono. Ne, musí se tomu nechat přirozenost. Každý člověk je individualita a je těžko od něj chtít, aby se jen tak pokořil v týmové práci. Naopak, často lidé, kteří byli kreativní a byli přínosem, nesnášeli tato stádní rozhodnutí. Některé národy to dokonce mají v krvi. Stádnost v tom, že my jsme chudí, celý svět nás nenávidí, nebo obráceně – my jsme chudí, protože si to naše náboženství tak přeje, a my jsme chudí, protože si myslíme, že jsme úplně blbí.

Myslím si, že dobré věci se vždycky rodí ztěžka. Já už jsem na to tak pověrčivý, že už si kolikrát říkám, že když jde něco moc hladce, že to není samo od sebe a že to určitě nedopadne dobře. A naopak, věc, která se rodí s problémy, potížemi, tak se ukáže, že byla úžasná. A to je takové poznání, které si člověk nese. A tak když zase někde stavíme další minipivovar, tak si říkám, odkud ta rána přijde a už aby tady byla. A už ji chci mít za sebou. Jdete prostě do tmy a čekáte, co vás natrefí. Člověk si vzpomene na staré židovské přísloví, které jsme si předělali po česku – co tě nezabije, to tě posílí. Jestli daný problém překonáte, tak vás naučí. Budete vědět, jak se mu vyhnout nebo zvládnout. A tak to je správné a tak to má v životě být.

Vy jste takový „guru“ nejen českých malých nezávislých pivovarů, respektive minipivovárků…

A to je typické pro nás malé minipivovary. Je spousta problémů, které se naučíte řešit a pak z vás vykrystalizují ti nejlepší z těch několika stovek minipivovarů, které tu jsou. Když si vezmu situaci, která v minipivovarech je, pak třetina to neumí, třetina je na dobré cestě, a pokud u toho vydrží, tak bude úspěšná; a třetina to vaří skvěle. Najednou se zjišťuje, že minipivovar nemusí být v průmyslové oblasti nějakého velkého města, ale může být na jakékoliv obyčejné vesnici. A on přinese nejenom to pivo – mimochodem, piva je tady takové množství, že jej nejsme schopni vypít, jsou to velké kapacity. Přináší se ale práce, oživení i druh kultury, protože ten minipivovar není jen o pití piva, ale je to přesně, jak píše v Postřižinách Bohumil Hrabal: „...co jest zajímavého na našem městě? Kostel, pivovar a vlasy paní sládkové.“ To je přece krásné…

Pivo, to je národní sounáležitost, to je něco, co nás spojuje. To je naše lepidlo. A u něj jsme si schopni sednout a občas nás napadnou dobré nápady; samozřejmě, někdy také blbé. U piva se ledacos domluví a možná něco i dobrého vznikne.

Když se podíváme k sousedům do Bavorska, kolik stovek minipivovarů tam funguje, když se podíváme do Belgie... já jsem stavěl ve Španělsku, Švédsku, v Anglii. Slovensko se úžasně probralo, dnes už je jich tam 60 až 70 minipivovarů a roste to tam ohromným způsobem.

Projíždíte celý svět. Jak se na nás dívají v Evropě nebo i v zámoří? Jako na Švejky, na remcaly…?

Ne, vůbec. Mimo jiné, Švejka zná jen pár našich sousedů, taková Anglie či Švédsko neví, o čem se mluví. Fakt je ten, že se na nás dívají... jak kdo, jak kde. Když přijdu do Ameriky, tak tam budou možná chvilku přemýšlet, odkud to jsme. Ale řekne se pár slov a ta jsou úžasně známá. A to je český hokej, Václav Havel a české pivo. To jsou tři devizy, o kterých bezpečně vím, že když o nich začnu mluvit, že se domluvím. Ještě bych mohl mluvit o českém fotbalu, ale ten bohužel takovou díru do světa neudělal, snad v minulosti, ale teď se moc nevyznamenává. Ale na druhé straně naši sportovci nesou naše jméno. Patříme ke špičce světového tenisu, nejlepší brankář – Petr Čech – je z Plzně. Jsou tu osobnosti, které to táhnou nahoru. Jest ale otázka, jestli ty lidi, když se řekne, my jsme Češi, ví, kde jsme. Třeba ti Latinoameričané pořád do dneška ví, co to je Czechoslovakia, ale Czech Republic jim moc neříká. Já jsem v tomto trochu patriot, a tak jsem se svým kamarádem, Slovákem žijícím ve Stockholmu, založil opět československou firmu – Good beer. Pro Skandinávii stavíme minipivovary, děláme poradenskou činnost, například i pro pivovar Carlsberg.

Jsou tedy věci, se kterými se můžeme pochlubit. My jako národ jsme takoví trochu skeptici. Od přírody jsem optimista a veselý člověk a říkám si, to je snad jediná zbraň, jak proti tomu bojovat. Bojovat proti blbé náladě se může jen dobrou náladou. Vždyť ten život je natolik krátký, než abychom si jej neužili. Mám radost ze změn, rád se obklopuji mladými lidmi, kteří jdou do branže. Mladí lidé mají kreativitu a jsou bystřejší, jsou rychlejší a já jim mohu dát jednu věc, co oni nemají. Zkušenost. Zkušenost získáváme léty a oni ji logicky mít nemohou.

Vzpomínám si na Václava Königsmarka, který byl mistrem na varnách Gambrinusu, jak jsme tak jednou seděli při noční šichtě. A on říkal: „...když by to mělo přijít, mělo by mě to břinknout, tak za kotlem po chmelovaru, aby várka nepřišla vniveč…“ Když jsi přišel pracovat do pivovaru, tak jsi těm starším vykal, oni tobě tykali; a když jsi se stal chasník, tak jsi i těm starším musel tykat. To patřilo k cechu. Ale ti, co nebyli vyučení, co byli pomocníci, tak ti tobě museli vykat a ty jsi jim tykal. Rozdíl nehrála léta. Pak to samozřejmě všechno padlo. Chci tím říci, jak se ctilo řemeslo, když někdo něco uměl.