Už skoro týden řešíme kauzu „syn Andreje Babiše“. Začalo to reportáží Slonkové s Kubíkem, ve které byla použita skrytá kamera. Bylo to na místě? Byla dramaticky přibarvená, nebo profesionálně odvedená? Poskytovala reálnou „munici“ k vážnému politickému útoku na Babiše? Lze v ní vidět prvky načasovaného útoku?

A kdo je ochoten věřit, že to Sabina Slonková dělá výhradně kvůli pravdě? Je to snad novodobá Johanka z Arku? Ani náhodou.  Prý investigativní žurnalistika. Já v lepším případě vidím žurnalistiku aktivistickou, v horším případě žurnalistiku prodejnou.

Jakoby s odchodem Jana Petránka symbolicky spadlo novinářské řemeslo o další stupínek níže. Rádoby elitní novináři se chovají jako paparazzi, stírají rozdíl mezi zprávami a komentáři, reportáží a thrillerem, porušují novinářskou etiku a nedodržují – zdá se – ani zákony. Takový postup nelze obhajovat veřejným zájmem. Od kdy, pokud si tedy hrají na spravedlivé, účel světí prostředky?

To, že akce byla připravená a koordinovaná, je zcela evidentní. Otázka je kým a s jakými cíli. Na chvilku jsem se dokonce bavil představou, že celou kampaň vymyslel Marek Prchal. Ale vážně. Oligarcha v „normální“ politice a v „normální“ době je problém. O střetech zájmů bychom se mohli bavit hodiny. 

Hodně špatný scénář vidíme na Ukrajině. 20 oligarchů bojujících o moc. 5% střední třídy, 25% těsně nad hranicí chudoby. Zbytek pod hranicí chudoby. Jenže nežijeme v normální době a politika také není standardní.

Babiše, Okamuru a další „démony“ stvořila svou politikou právě ta část politického spektra, která teď nejvíce křičí. A stejné či podobné scénáře vidíme v dalších evropských zemích, i v USA. To není náhoda. To je jasné selhání systému politických stran, které se v procesu globalizace zaprodaly mocenským zájmům korporací. Propojení politické a ekonomické moci ničilo a ničí demokracii všude na světě. Směřujeme ke korporátní totalitě, a to na globální úrovni. Nějaký oligarcha je proti tomu legrace.