Prožil jste celý život s jadernou energetikou. Jak jste vnímal tendence prosazování obnovitelných zdrojů, které jsou dle zelených aktivistů výhodnější než jádro? A jak jste vnímal paniku kolem havárie ve Fukušimě, která přiměla Německo s jádrem skončit? Co nám tyto dva procesy sdělují o vztahu člověka k jaderné energetice? Přitom se to týká spíše Západu, zbytek světa podobným úvahám nepropadá...

Obnovitelné zdroje (OZE) jsou a musí být součástí energetického mixu, záleží na lokálních přírodních podmínkách. Podívejte na Norsko – samé vodní zdroje; nebo Švýcarsko – voda + jádro; nebo Island – geotermální zdroje. Když někde hodně a trvale fouká – severní pobřeží Německa – proč tam nepostavit nějakou tu vrtuli? Tomu je ale potřeba přizpůsobit celou elektrizační soustavu. Tedy OZE ano, ale ne za každou cenu. V Čechách je to tak, že OZE ano, když svítí slunce a fouká vítr, ale pozor, když nefouká a nesvítí, tak nám stará dobrá zásuvka ve zdi přijde velice vhod. No to je přece šaškárna. Nějak se nemůžeme smířit s tím, že budeme prát, vařit, řezat dřevo, nebo dokonce si nechat u zubaře vrtat zub, jen když svítí slunce a fouká vítr. Ona ta fotovoltaika je jednoduchá, panel za pár kaček a k tomu nějaká konstrukce a pár drátů. Problém OZE je přece ta proměnlivost a absence vhodných a stejně jako OZE levných baterií. Pokud bude akumulace vyřešena technicky i ekonomicky, proč ne OZE? Zatím není; a tak ty velké elektrárny, ať již jaderné, nebo uhelné, přijdou ke slovu. A jádro je z hlediska měrného výkonu na jednotku paliva nejefektivnější. Proto ten mix jádro + OZE v dlouhodobém horizontu, jak se počítá v ASEK (Aktualizovaná státní energetická koncepce ČR).

Z celkového pohledu jsou na zemi místa, kde nikdy elektrická síť nebude, protože se nevyplatí, je to daleko a je tam malá spotřeba. Ta místa jsou v Africe, Jižní Americe, na Sibiři, na Aljašce, v Kanadě, v Oceánii. Tam všude fungují lokální malé sítě napájené dieselovými generátory. Tam je do budoucna prostor pro malé bezobslužné jaderné reaktory. To jsou projekty, do kterých by se český průmysl měl zapojit. Bude to dlouhodobý trend.

Obavy z jádra jsou přirozené, protože obecně lidé tomu nerozumí, jsou krmení negativní propagandou, sami jaderníci si podřezáváme větev, když mluvíme o skvěle zajištěné havarijní připravenosti a mnohonásobném zálohování bezpečnostních systemů atd. atd. Vlezl byste do autobusu, který má na každé nápravě čtyři náhradní kola, dva motory benzínové a ještě k tomu dieselagregát s několika bateriemi, povinně trojité bezpečnostní pásy a airbag na každém sedadle? K tomu instruktáž, jak se chovat, když by se, byť s nepatrnou pidipravděpodobností, něco náhodou přihodilo? A navíc byste se dočetl, že podobný takto vyšperkovaný superbezpečný autobus někde, třeba v Patagonii, i přes tu krásu havaroval? No, já bych měl trochu bobky. Tedy přílišné zdůrazňování bezpečnosti je na škodu.

Každá technologie je poruchová a každý člověk, který ji obsluhuje, je omylný. Musíme to riziko, byť malé, podstoupit. Tak jako akceptujeme riziko z jízdy autem, letu letadlem anebo prosté chůze po chodníku. Nechceme-li riziko podstoupit, tak tu technologii nemůžeme používat. A jestli něco člověk nechce, politik ho poslouchá a podle toho se chová. A v tom je to jádro pudla.