Vím, že velice pozorně sledujete pokračující válku na Ukrajině. Jedním z jejích dopadů je anexe jihovýchodu země, který představuje přibližně 15 procent dosavadního ukrajinského území. Co největší anexe v Evropě od druhé světové války znamená pro další vývoj konfliktu a je prohlášení Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za území Ruska v budoucnu nezměnitelné?

Rusko se svým přístupem v 21. století vojensky zachvátit či civilně zavrženíhodným ukradením vedlejšího území zařadilo někam do středověku, i když je to možná tak trochu porovnatelné, ačkoli etapově nesrovnatelné, s mexicko-americkou válkou z let 1846 až 1848, v níž Američané získali dnešní Kalifornii, Arizonu a další státy Jihozápadu. To se ale odehrálo až po schválení Deklarace nezávislosti z pera Thomase Jeffersona ze dne 4. července 1776 a vzniku samostatných Spojených států amerických, kdy už platila demokratická ústava, která je považována za nejstarší stále platnou psanou ústavu na světě a která zůstávala stále ústředním bodem amerického práva a americké politické kultury. Stejně jako tehdy USA, tak i Rusko si svoje území uchrání i přes všechny společenské výhrady a nároky, a to navzdory 143 zemím, které anexi odsoudily. Připomeňme si ale, že Rusko má po rozpadu diktatury Sovětského svazu – neprávem připisovaného Gorbačovovi, ale zapříčiněného Jelcinem, který také vyzdvihl i svého nástupce Putina – zatím nesrovnatelně kratší čas si vytvořit dostatečné demokratické prostředí, netotalitní ústavu a reprezentaci s obstojným mezinárodním oceněním. A tak Rusko jedná, jak jedná – jen ze své pozice síly a s pocitem, že ho protistrana západu utiskuje a – zatím – se ho i bojí s vnitřní potřebou ukázat eskalaci jako ukázky vítězství.

Na jedné straně jsou mocenské choutky, na straně druhé stále rostoucí počty civilních obětí. Když nic jiného, nemělo tohle přimět ruskou stranu, aby svůj přístup změnila?

To je otázkou cti a barbarství válečníků a jejich přístupu. Pokud vývoj války nesplňuje předpokládané požadavky, je tradičně známé, že boj se přenáší na civilní oběti a nevojenskou infrastrukturu. To, co se děje na Ukrajině, je přežíváním středověkých praktik a – bohužel – svědčí o slabomyslnosti vojevůdců a jejich krutovládnoucí tendenci se znakem sebeneomylnosti. Jistě to má i svoje odpůrce. Na rozdíl od válečníků, kteří by nejraději pohřbili celý západní svět a zničili jeho dlouho vytvářenou demokracii, je zde řada oligarchů, kteří asi nejsou o moc demokratičtější, ale hlavně se bojí o svůj majetek, a kteří by rádi dovedli válku k nějakému přijatelnému vyústění. I přes narůstající oběti na obou stranách budeme i nadále svědky vzájemného osočování ve smyslu ne já, ale na vině jsi ty. Možná že nakonec dospějeme k opovrženíhodné atomové pomatenosti, kdy každá bojující strana bude tvrdit, že to způsobila ta strana druhá – šílená představa polopravd a zavinění! Kdy a co bude po válce, nikdo neví. To, že by Rusko zaplatilo reparace Ukrajině, je nepravděpodobné – ani Německo se s reparacemi dodnes nevypořádalo – opravdu stejně šílená představa budoucího světa.

Copak Západ nemá žádné dostatečně donucovací prostředky k tomu, jak válku ukončit než dodávky zbraní a rozšiřování sankcí?

Podívejme se na dopad sankcí, zejména vedených formou finančních omezení s představou, že protivník nemá zdatné ekonomické oponenty. Tak například na dolar jsou navázány platební systémy s celosvětovou působností a Západ Rusko od těchto systémů odstavil a vyhlásil, že konec Ruska nastane někdy už na jaře, kdy se očekávalo, že Rusko nesplatí splátku svého zahraničního dluhu. K údivu Západu však Rusko splátku uhradilo, i když překvapivě v rublech, protože Západ uvalil sankce a zakázal obchodování ruských bank v dolarech a eurech. Západ se také přepočítal, co se týče sankční podpory „nezápadních“ zemí, kdy Asie, ani Afrika, ani Jižní Amerika většinu sankcí proti Rusku nepodpořila. Rusko navíc vtipně zareagovalo rychlým rozvojem vlastních platebních systémů a jejich integrace s ostatními nezápadními platebními systémy, čímž podpořilo obchodování v národních měnách a trochu i napomohlo ústupu dolaru z celosvětového obchodování. Dále Rusko nařídilo Západu platit za ropu a plyn v rublech a naučilo se tok ropy a plynu používat jako bitevní nástroj, čímž posílilo kurz rublu.