V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Češi i Moraváci jsou vlastenci, jen to nedávají příliš najevo. Takže spíš bych řekl, že vlastenci jsme stejní, jen stále více lidí se přestává ostýchat dát to najevo. 

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k plánované, byť ohrožené jízdě Putinových Nočních vlků. Zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na druhou světovou válku?

V Plzni bychom měli spíše oslavovat místní občany, kteří dohodli s Němci převzetí města od wehrmachtu. Američané bohužel reálně nikdy Plzeň neosvobodili – pár jich přijelo do města oficiálně svobodného. A to, že dorazili až do Plzně, bylo dané jedinou věcí  – někdo někde jinde musel vybojovat opravdu kruté bitvy u Kursku, u Stalingradu, u Leningradu. Američané vstoupili do Evropy v podstatě poté, až když bylo jasné, že Sověti porazí Hitlera, a hrozilo, že osvobodí Evropu sami. Stalin po dlouhou dobu žádal o otevření fronty na západě, ale takzvaní spojenci boj naopak oddalovali, aby Rusové co nejvíce s Němci vykrváceli. Ale faktem je, že stejně odpornou politiku vedli třeba i vůči de Gaullově Svobodné Francii a do poslední chvíle podporovali pronacistickou vládu z Vichy. Svět není černobílý a každý v něm hájí hlavně svoje zájmy. A pak tu máme lidi, kteří milují legendy – dopřejme jim je, ale současně je třeba vidět i fakta.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Jednostranná neobjektivní protiruská propaganda má naštěstí i opačný účinek – vytváří nejen bezduchou masu těch, kteří jednoduše nenávidí vše ruské, ale zároveň vytváří stále větší kritickou obec. Každá lež má svoje hranice. A když někdo ignoruje miliony sovětských vojáků, kteří trpěli, umírali a bojovali i za nás proti Hitlerovi, tak to už bije do očí. 

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný Slovenský štát, který podle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

Ano, Slováci nás v kritické chvíli opustili. Ale otázka je zaprvé, zda měli tehdy volbu – tedy být alespoň formálně samostatní, nebo se nechat zhltnout Hitlerem jako Čechy a Morava. Další věcí je pocit křivdy, který od počátku Československé republiky po první světové válce měli Slováci tak jako Němci. Ani jeden národ se nedovolal autonomie plynoucí z práva na sebeurčení národů. Slováci na tom byli o málo hůř v tom, že Československo oficiálně Slováky jako národ neuznávalo – a to proto, aby mohlo tvrdit, že tu je velká takzvaná československá většina. Němců totiž žilo v ČSR více než Slováků a ústupky Slovákům by znamenaly růst problémů s Němci. 

Situace byla tedy tehdy velmi složitá – každý národ měl pocit práva i křivdy – Češi a Moravané chtěli svůj stát v historických hranicích, ale velká část země byla poněmčená a Slovensko maďarské. Bojovat o státní národní sebeurčení je právo každého národa, ale klerofašistický Slovenský štát bych si rozhodně neidealizoval, jelikož tehdejší nacismus a fašismus byly v první řadě organizovaným násilím, které bychom neměli nikdy zlehčovat a už vůbec ne znovu přivolávat.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova k vlastenectví?

O velkých i ostudných okamžicích našich národů by se měly děti bezesporu nejen učit, ale i se z nich poučit – naučit se pokoře, protože mnoho momentů naše národy nezvládly, ale také máme dost toho, na co můžeme být hrdí. Ono to je velmi zdravé  – pokud znám svoji sílu, pak jsem imunní vůči komplexům, které mohou vést právě k extremismu.

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Ano – česká armáda je přece k obraně republiky, nikoli aby legitimizovala americké zájmy někde daleko po celé planetě.  

Ví se, že Armáda má při náborů vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by třeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?

Copak branná výchova... To chce změnit životní styl, filozofii a myšlení. Naši předci v Orlu a Sokole cvičili kvůli svému vlastenectví – aby náš národ byl silný a zdravý. Nešlo o peníze z první ligy, ale o pocit každého jednotlivce z toho, že je zdravý a je oporou své vlasti. Je třeba v první řadě změnit financování sportu, tak aby se prioritou stal sport a různé sportování, které obohacuje každého z nás, a to už od školky až do důchodu. Tedy aby dal stát možnost sportovat každému občanovi. Nikoliv aby byly prioritami profesionální sport či náročné exhibice, které běžnému občanovi sílu a zdraví nepřidají. Souhlasím s návrhy změnit tímto směrem strukturu současných ministerstev a vytvořit buď znovu ČSTV, nebo ministerstvo zdraví a sportu, jež by díky restrukturalizaci současných ministerstev nestálo peníze navíc, ale které bude realizovat koncepci národního zdraví a sportu a bude za ni centrálně politicky zodpovědné.