Co si myslíte o kritice, která se tu s větší, tu s menší intenzitou valí na Radu ČT od její velké obměny v březnu a v květnu minulého roku?

Inu, ta „kritika“ je velmi relativní, především tedy v relaci ke kritice činnosti, respektive nečinnosti, Rady České televize v předchozím složení. Já mám tu výhodu, ale svým způsobem i nevýhodu, že se okolo médií motám velmi zblízka už asi čtyřicet let. A z toho už třicet let v oblasti mediálního práva, tedy už od jeho vzniku. Takových mediálních právníků – pamětníků nás už moc není. Z toho pohledu tu loňskou obměnu nevidím zas až tak „velkou“. Asi už zanedlouho nastane ještě větší obměna. A nejen v Radě ČT. Potom by to mohlo být zajímavější nejen pro nás, insidery z oblasti mediálního práva a mediální analytiky, ale i pro veřejnost. Tedy pokud se bulvárnímu bulváru a bulvárnímu mainstreamu nepodaří zase odlákat pozornost veřejnosti jinam. Je třeba, aby veřejnost víc a pozorněji mediální rady sledovala. Musí jim ukázat, že je kontroluje a že jsou tu pro veřejnost stejně jako média veřejné služby. A že to není naopak, jak tomu bylo doposud po těch třicet let. To převrácení systému i hodnot musí skončit a veřejnost už musí právě tohle dát jasně najevo také politikům, že jsou povinni jí to zajistit. Příležitost k tomu má už letos na podzim. Ale jestli se nechá obalamutit, ať se nediví. Hlavně mladá generace, co ještě nemá žádné životní zkušenosti a žádnou historickou paměť. Především ta by měla být obezřetná, pozorná a velmi uvážlivá. A měla by se poradit i se staršími generacemi, co ty životní zkušenosti mají.

Obavy ze ztráty nezávislosti České televize i kvůli novému složení Rady ČT opakovaně vyjadřují senátoři David Smoljak a Marek Hilšer. Proč jim to skoro nikdo nevěří?

V jedné své knize jsem popsal autentickou příhodu, co se odehrála v první polovině 90. let. Vypadá skoro jako anekdota, ale skutečně se stala. Tehdejší ministr spravedlnosti se zeptal svého dobrého známého, dost vlivného advokáta, jak je to v praxi s nezávislostí našich soudů, respektive soudců. Neboli jestli jsou skutečně nezávislí. A on mu na to odpověděl jako advokát: „Jsou nezávislí. A někteří z nich jsou nezávislí hlavně na zákonech“. A podobně je to podle většiny ohlasů z vox populi už asi tak dvacet let rovněž u České televize, která je nezávislá hlavně na zákonu o ČT, ale i na zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ale prý i na těch svých podzákonných normách, co si sama vytvořila – jako například ten její Kodex a podobně. Inu, hlas lidu – hlas boží. Za zhruba deset let svého působení v RRTV – což je státní regulační orgán v tuzemské mediální oblasti, čili něco jako ministerstvo pro vysílání – jsem se často setkal s tím, že se ČT chovala tak, jako by byla nezávislá nejenom na zákoně o ČT, ale i na dalších zákonech, například i na zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. A to tehdy měla Česká televize před RRTV ještě aspoň trochu respektu. Zatímco teď to v praxi vypadá tak, že z téhle aktuální sestavy „Krejčího“ RRTV si ČT nedělá už vůbec nic. To jsou ohlasy z vox populi. Znám tuhle vysílací radu i tuhle ČT dlouho, a dobře. Skoro skrz naskrz. Takže si umím udělat dost přesný obrázek, který docela věrohodně reflektuje objektivní realitu. Prostě vím své.

Začátkem roku jsme si připomínali dvacet let od chvíle, co vzbouřenci z řad zaměstnanců České televize toto veřejnoprávní médium ovládli. Vše odpuštěno, zapomenuto a jede se dál?

Předně je nutné udělat si jasno v tehdejší situaci a potažmo i v pojmech de facto i de iure. Takže to nebyli „vzbouřenci“, ale okupanti. A nebylo to ovládnutí, ale byla to okupace. V tom je velice podstatný rozdíl. Takový byl tehdy jak faktický, tak i právní stav. Jistá minorita zaměstnanců ČT & spol. s podporou jistých struktur, tehdy v rámci jistých minoritních zájmů, zrušila vysílání ČT, a tím i plnění její veřejné služby, což je povinnost, která pro ČT plyne přímo ze zákona. Takže ty struktury tím porušily nejen zákon o ČT, ale způsobily kolizi hned s několika dalšími zákony a velmi podstatně, hrubě a fatálně poškodily i zájmy veřejnosti. Tedy lidí, co si Českou televizi měsíc co měsíc platí. Podle řady právních názorů tehdy došlo k naplnění skutkových podstat hned několika trestných činů. Dodnes ale není oficiálně známo, jestli v tom směru proběhla nějaká trestní řízení, ani jak dopadla. Proč asi? Kdo to ututlal a stále ještě tutlá? A proč se tehdy veřejnosti neřeklo zcela otevřeně a kompletně, jak to ve skutečnosti bylo, kdo za to mohl, kdo to zavinil, jak byl potrestán a jaká opatření byla učiněna, aby k tomu v budoucnu už nemohlo dojít. Možná k tomu nebyla politická vůle. Možná ta tehdejší politická scéna fatálně selhala.