Už několik týdnů se konají protesty proti ministryni spravedlnosti Benešové a proti premiérovi Babišovi. Tentokrát se sešli demonstranti z celé republiky na Václavském náměstí. Co na tyto akce a vůbec na atmosféru kolem nich říkáte?

V úterý večer jsem se vracela po těžkém soudu z Českých Budějovic, a protože bydlím kousíček nad Václavským náměstím, viděla jsem z první ruky ty davy z Václaváku proudící. Nebylo možné mezi nimi projet, takže zatímco jsem popojížděla rozkopanou Vinohradskou, pečlivě jsem si všímala, co to je za lidi. V naprosté většině to byli mladí lidé mezi dvaceti až třiceti lety, velmi obdobného neformálního oblečení, patřící do obdobné sociální skupiny. Starších osob bylo mezi procházejícími opravdu velmi málo. Pro mne, která jsem zažila ten úžasný týden demonstrací mezi 20. a 25. 11. 1989, byl ten rozdíl patrný na první pohled. Možná že se vám to bude zdát nepatřičné, ale naprostá většina lidí, kteří v úterý odcházeli z demonstrace, byli úplně v pohodě. Smáli se, zdravili se, žertovali v hloučcích, zapadávali do okolních hospod, prostě se rozcházeli po happeningu. Ti, kdo zažili onen „velký týden“ v listopadu 1989 se mnou, vědí, jaká tam vládla atmosféra. Pamatuji si na tu ... sveřepost lidí, kteří na tom Václaváku stáli tenkrát... bylo to 20. listopadu, kdy si pamatuju tu zvláštní zarputilost osazenstva úplně přeplněné tramvaje, jedoucí nahoru po Vršovické a vezoucí lidi na demonstraci. Lidé stáli, drželi se tyčí, i lidé, kteří evidentně patřili k sobě, spolu nemluvili. To odhodlání lidí bylo úplně hmatatelné. Nikdo se nesmál. Všichni věděli, o co jde – i když vlastně tehdy nevěděli vůbec nic... ten rozdíl mezi „tady a teď“ a „tady a tehdy“ je pro mě naprosto hmatatelný. Zároveň také vidím, že ti, kteří dnes demonstrace svolávají, by dali nevímco za to – a velmi o to usilují –, aby dosáhli právě té atmosféry, která panovala v listopadu 1989. Avšak to je to, co prostě nejde nařídit a zařídit. Čímž se dostávám k mému hodnocení dnešních demonstrací. Je to prostě PLAGIÁT. Bez ohledu na sympatie či antipatie k Babišovi či Benešové dnešní demonstrace jsou umělou napodobeninou toho, co se odehrávalo před necelými třiceti lety...

Dovolte i ještě další přirovnání: v onom zářivém listopadovém týdnu 1989 proti národu, který vyšel do ulic, stály Lidové milice. Nebylo jasné, zda jsou, či nejsou vyzbrojeny a zda půjdou či nepůjdou proti demonstrantům. Dnes ti, kteří chodí demonstrovat, si zjevně neuvědomují, že roli oněch obávaných milicí plní oni sami. A že ti, kteří volí Babiše a jeho vládu, považují je samé pro sebe, pro Českou republiku a pro český národ za větší zlo a větší ohrožení, než je trestně stíhaný premiér s estébáckou minulostí. Teprve když se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, zjistíte tu skutečnou hrůzu toho, co se děje... proti dělníkům z Kolbenky, proti národu, dnes nestojí milicionáři a speciální policejní sbory – dnes proti nim stojí právě tito organizovaní demonstranti. Říci, že mi je z toho smutno, je málo. Jsem z toho zcela zděšená. A jsem zděšená z toho, že tito „demonstranti“ si tuto variantu výkladu své existence naprosto nejsou schopni či ochotni uvědomit.