Jak na vás zapůsobila zpráva o nedávném masakru v Berlíně? A co si myslíte v tomto kontextu o přístupu některých německých politiků, zvláště Angely Merkelové? Na dřívější varování i od řady duchovních nyní znovu došlo a politika otevřené náruče vůči všem muslimským utečencům, včetně islámských radikálů, se vůbec neosvědčila. Jak bychom měli nyní vlastně postupovat při přijímání dalších migrantů z těchto oblastí? Nebylo by spíše už vhodné jim definitivně uzavřít hranice? Jen loni totiž přišlo do Evropy okolo 2 milionů takových běženců…

Jsem z toho především hodně smutný. Je to i zneužití důvěry a pomoci, kterou těm lidem poskytujeme. A ten člověk, nejenže ublížil mnoha lidem a jejich rodinám, ale také tisícům muslimských imigrantů, kteří tu podporu skutečně potřebují a nejsou teroristé. 

Máme čas vánoční, takže mne k tomu napadá přirovnání. Také svatá Rodina utekla před Herodem do bezpečí a vrátila se až po jeho smrti. Takže my bychom neměli zcela uzavírat hranice, ale udělat všechno pro to, aby se ti uprchlíci vrátili zpět do zemí, odkud přišli a kam patří. Na druhou stranu my opravdu už nemůžeme bez jakýchkoliv regulací a kontroly někoho dál přijímat a je to logické, vždyť po celý náš život se přece většina z nás řídí nějakými nařízeními a omezeními, jež musíme respektovat.

Pokud by u nás v Česku, nebo například i v Polsku, došlo k podobné situaci jako nyní v Německu, tedy kdyby migranti opakovaně páchali masakry proti místnímu obyvatelstvu, tak by zřejmě padla vláda a lidé by volali po tvrdých zásazích proti nim. U našich západních sousedů to ale berou daleko více s „klidem“ a Angela Merkelová má velkou šanci, že se v příštím roce ve volbách stane znovu kancléřkou. Čím si to vysvětlujete? Jsou Němci snad více křesťansky a humánněji vychováni než my? Umějí snadněji odpouštět? A je tento přístup vůbec správný? 

Nezlobte se, ale já se opravdu necítím kompetentní k tomu, abych posuzoval kroky zkušené a vzdělané političky, jakou je Angela Merkelová. Ta asi ví, proč to dělá. A velkou trpělivost a shovívavost Němců si vysvětluji i tím, že řada z nich byla vychována tak, aby jim někdo nemohl vyčítat, že se vracejí k negativním tendencím z minulosti, kdy u nich v politice zvítězil nacismus. To je tak trochu jejich hendikep.

My ale vidíme tu otevřenost i u jiných vyspělých a bohatých evropských států, snad kromě Velké Británie, která je v tom rezervovanější. Já si myslím, a možná dost naivně, že ten větší strach z migrantů panuje zejména v zemích, kde nemají přístup k moři a nejsou na cizince tolik zvyklí. Angličané jsou zas ostrované, tedy lidé izolovaní od ostatních zemí mořem, a jsou proto uzavřenější. Jinak si ten rozdíl v přístupu k uprchlíkům u různých národů neumím moc dobře vysvětlit. 

V první polovině letošního roku zavraždili islamisté i 86letého francouzského kněze. Mohou být útoky radikálů později směřovány i proti křesťanské církvi? Jaký má na to vůbec názor papež František a Vatikán? Domníváte se, že bude na tyto útoky nějak specificky reagovat? Český primas Duka i lidé v jeho okolí se celkem netají rozhořčením, že orgány Evropské unie nebyly schopné s nelegální migrací dlouho nic udělat a násilné incidenty velmi striktně odsuzují…  

Víte, při odpovědi na tuto otázku se musím vrátit ke zrodu křesťanství, kdy bytost, jakou byl Ježíš, který hlásal lásku a milosrdenství, krutě umučili. Prostě v lidech to zlo a nenávist stále je a nám se ho bohužel nepodařilo vymýtit. A ti teroristé jsou svým způsobem nemocní lidé a ještě k tomu velmi nebezpeční, protože na rozdíl od nás nemají co ztratit. Oni žijí bez rodin i bez vlasti a jen dost obtížně se proti nim bojuje. Sice zástupci vlády nás tady ubezpečují, že nám žádné riziko nehrozí, ale to bych bral s rezervou, nemohou to přesně vědět, stejně jako v tom Berlíně.

Agresivity i násilí je vůbec všude kolem nás opravdu hodně, a to i bez islámských radikálů, vezměte si jen ten otřesný případ napadení tenistky Petry Kvitové.   

Mediálně známá osobnost – kněz a pedagog Tomáš Halík – v minulosti veřejně prohlásil, že je nutné velmi citlivě rozlišovat mezi džihádisty a jinými muslimy a snažit se především s islámskými duchovními navázat smírný dialog. Domníváte se, že je to dnes vůbec možné? Vždyť právě radikální imámové v mešitách rozsévají nenávist vůči křesťanům a podporují terorismus, což potvrdil i případ nyní hledaného a dopadeného Tunisana, pachatele teroristického činu v Berlíně, kterého údajně zradikalizoval právě jeho imám.

Pan Halík je jistě vzdělaný člověk a já jsem rád, že přispívá k pestrosti různých společenských i duchovních názorů. Nicméně s tím, že lze navazovat smírný a smysluplný dialog s islámskými duchovními, bych polemizoval. Myslím si totiž, že to možné není. Dialog totiž charakterizuje naší demokratickou společnost a zmínění lidé v žádné demokracii většinou nevyrůstali. Ano, my jsme připraveni ho vést, ale na té druhé straně o něj není zájem. Je to zřejmě tím, že křesťanské společnosti jsou ve svém civilizačním vývoji dál. V dialogu přece musíte zvolit vhodnou formu komunikace, je to také o toleranci a naslouchání názorů toho druhého, a tam oni ještě nedospěli. Vždyť muslimský svět je dnes samý konflikt, těžko se domlouvají sami mezi s sebou, o to těžší by to pak bylo s námi. V tomto ohledu jsem opravdu skeptický.

A teď pojďme k prostředí, které důvěrně znáte. Podle zpráv z mnoha médií to nyní v Polsku vře. Nejprve vláda omezila pro veřejnost svobodu shromažďování a později chtěla dokonce i omezit účast tisku na zasedáních parlamentu. Poté, co ho ale demonstranti zablokovali, vládní strana Právo a spravedlnost od svého úmyslu upustila. Co si o těchto událostech myslíte vy sám? Je ve Varšavě skutečně ohrožena demokracie, anebo se jedná jen o běžné protesty veřejnosti proti některým chybám vládních politiků? Polská opozice dokonce hovoří o nástupu diktatury...

Diktatura a ohrožení demokracie jsou zřejmě až příliš silná slova, až tak špatné to v Polsku určitě není, i když je pravdou, že strana Právo a spravedlnost podniká některé dost nedemokratické kroky. Samozřejmě, zcela zásadně to změnit prostě nejde, protože my Poláci tu demokracii v sobě máme. Já bych to přirovnal k tomu současnému dění ve světě, kde často vyhrávají populistické strany a různí podobní lídři, protože v politice chybějí silné a morálně kvalitní osobnosti. Je to taková paralela se Spojenými státy, kde zvítězil Donald Trump.

Strana právo a spravedlnost ale není moje krevní skupina a jejímu předsedovi Jaroslawu Kaczynskému vyčítám, že je člověkem v pozadí, který tahá za nitky – řídí premiérku a vyřizuje si některé záležitosti i přes prezidenta. Měl by ukázat, že je lídr-formát, „zvednout ten prapor“ a prosazovat svoje názory přímo jako premiér. Ta jejich politika je navíc postavena i na některých spikleneckých teoriích v souvislosti s Katyní a leteckým neštěstím, při kterém zahynul bratr Jaroslawa Kaczynského – Lech – a na podobných ne zcela vysvětlených událostech.       

„Svět“ se dal v posledních letech do překvapivého pohybu – a většina změn, která k nám nyní přicházejí, je spíše negativní. Co byste veřejnosti poradil jako duchovní, zvláště v období Vánoc?Jak se dá s těmito záležitostmi nejlépe vyrovnat? 

Radil bych jim si těch negativních věcí nevšímat, nepřipouštět si je tolik k tělu. Víte, já jsem kuřák, každý to o mně ví, ale nikdy jsem se nepodíval na ty odstrašující obrázky na krabičkách od cigaret, byť jsem je měl tisíckrát v ruce. Ve světě je přece hodně pozitivních záležitostí – a především těm je třeba se věnovat. Negativní události nás jen stresují a zkracují nám život. Také bych doporučil mnoha lidem, aby se naučili poslouchat názory druhých, a aby je bez rozmyslu hned neodsuzovali. 

O čem by měli během těchto svátků přemýšlet lidé, zvláště pak čeští i evropští politikové, aby se poměry u nás i na starém kontinentu v příštím roce zlepšily?

Pro mne je takovým životním mottem myšlenka básníka Jana Bardovského, který napsal: „Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí.“ Jak jsem se nad těmito slovy zamýšlel, tak jsem došel k poznání, že se to týká i takových situací, kdy budeme jednou bilancovat za určité období nebo třeba i na konci svého života. Pak si nebudeme vyčítat svoje chyby i špatné skutky, pokud jsme dokázali uznat svoji chybu a omluvili se. Co nás bude ale nejvíce mrzet je to, že jsme mohli milovat a nemilovali jsme, že jsme mohli odpustit a neodpustili jsme, že jsme mohli pomáhat a nepomohli jsme. Tedy můj recept zní – spěchejme pomáhat, milovat i odpouštět…