Máte životních zkušeností a prožitků na rozdávání. Jak s jejich využitím hodnotíte válku na Ukrajině?

Bohužel, válka je válka a její styl se moc nemění. Neustále se cílí na civilní obyvatelstvo, stejně jako se kdysi bombardoval Londýn nebo Drážďany, používá se zakázaná munice, a obdobně i dnes vojáci vraždí, rabují a znásilňují. V následném teroru tak zase vznikají koncentrační tábory a gulagy nepřizpůsobivých a za vítězství se považují i prohry, které se tehdy, stejně jako dnes, pravidelně utajují slovy o splnění vytyčených cílů, často zakrývajíce i diletantství vojevůdců. Postižené obyvatelstvo s obavami hledí na budoucnost, co jim skutkově přinese.

Vzpomínám na konec druhé světové války, kdy se v Sudetech obávali zavraždění Hitlera a následné ověření platnosti Mnichovské dohody, stejně jako dnešní obavy s potvrzením statusu quo rozdělené Ukrajiny. Přitom v posledních týdnech před Hitlerovým koncem už ani nikdo na něj atentát nepřipravoval, a naopak zbytek bojovníků se semknul kolem něj v posledním záchvatu nadšené sebeobrany. Stejně tak Putin může usuzovat, že má větší ochotu obyvatelstva se vypořádat s ústrky, než je schopen přinést okolní svět s USA a EU, který odsuzuje a trestá jeho agresi. Doufá, že protiofenziva zeslábne v důsledku zvyšující se inflace, nezvládnutelné emigrace, nastávajícího hladomoru a nedostupných cen energií.

Kdysi opatrnost amerického prezidenta Kennedyho zabránila jaderné válce. A také dnes si je prezident Biden dobře vědom, že Putin neví, jak vycouvat s dostatkem cti z této zbabrané války, a že se v nejhorším může rozhodnout i pro nejmizernější řešení sebeobrany ve smyslu přežití, jak říká průpovídka „Ubráníme mír, i kdyby tu nezůstal kámen na kameni“.

Co je hnacím motivem probíhající války?

Putin a jemu podobní se nikdy nesmířili s tím, že se v roce 1991 rozpadl kolos soustátí Sovětského svazu, a možná s nostalgií hledí na pakt Ribbentrop–Molotov z roku 1939, který umožnil rozdělit a obsadit půlku Polska a zabrat pobaltské republiky. Z historického hlediska lze najít i paralelu mezi válečnými třicátými lety a kontextem vnucené Mnichovské dohody se současnou Putinovou strategií, ve které se snaží evokovat podobné emoce křivdy a útlaku ze strany Západu, jako tehdy pociťoval Hitler. Současné obsazení Ukrajiny, ve stylu bratrské pomoci poskytnuté Československu v roce 1968, se mu zdálo slibné, ale nakonec jednoduše neproveditelné.

Dnes už máme ustavené mezinárodní dohody blokující války, ale právě nezpůsobilost Rady bezpečnosti OSN zabránit tomuto dnes už dlouhotrvajícímu konfliktu ukázala bezzubost akceschopnosti zavedených postupů, protože samotný agresor má právo veta a v rezoluci si tak může tvrdě prosadit svůj pohled na agresi jako na speciální operaci. Příprava dalšího prohlášení ve smyslu přijatelném pro Rusko trvá měsíce, kdy nadále probíhají zvěrstva války nijak nekorigovaná, a Rada bezpečnosti se tak kvůli systému svého fungování stala spíše podružným orgánem, který nemůže tuto agresi ani nijak odvrátit, odsoudit, ale dokonce ani přesně pojmenovat.

Na Ruskou federaci uvalil Západ už celou řadu sankcí, jen samotná Evropská unie přijala už šest sankčních balíčků. Jaký mají význam, když je třeba přijímat další a další?

Na lidské bídě se dá vždy vydělat a žádná ohleduplnost tady neplatí. Stejně jako koronavirus, i válka přináší nemalé zisky a každý se angažuje jen a jen ve svůj vlastní prospěch, což v nemalé míře probíhalo a probíhá. Například když Západ zablokoval Rusům všechny platební karty, tak se Rusko napojilo na čínský platební systém.

Tím pádem se vlastně Rusové dostávají k dolarům přes čínské banky. Záleželo na tom, zda se připojí rovněž Indie, která zatím bohatě využívá toho, že Rusové jí museli zlevnit ropu až pod kritickou hranici, čímž se zakonzervoval stav, ve kterém Indie na Rusko nevyhlásila vůbec žádné sankce. Navíc půlka indické vojenské výzbroje je závislá na ruských náhradních dílech.