Do jaké míry rozhodlo volby téma migrace? Zařadili jsme se skutečně mezi národy, které nechtějí multikulturní vstřícnou politiku? Je to definitivní? Nebo se v republice, jak tvrdí například Jiří Pehe, za několik let změní atmosféra, protože je spojená s demografickým vývojem? Tedy že starší, tvrdě levicová generace už později nebude tolik ovlivňovat volby?

Jsem přesvědčen, že problematika přílivu nelegálních migrantů do Evropy je z bezpečnostního hlediska významné téma. Ale nedomnívám se, že by rozhodlo prezidentské volby. Je trochu smutné, že v těchto volbách byly skutečně důležité otázky odsunuty do pozadí na úkor tématu – „chci nadále mít za prezidenta Miloše Zemana, nebo nechci“. Bohužel někteří protikandidáti prezidenta Miloše Zemana tomu napomohli, neboť to bylo jediné, co nabízeli. O tom, že multikulturalismus je slepou cestou vývoje společnosti, je přesvědčena významná část odborníků. V řadě evropských zemí, kde politická garnitura podlehla této ideologii, si dnes nevědí rady se svojí bezpečnostní situací. Mám čtyři děti a udělám vše pro to, aby moje děti vyrůstaly v bezpečné zemi. Pan Jiří Pehe sice patří ke starší generaci, ale nevím, jestli k tvrdě levicové. Ale pevně doufám, že on už později nebude tolik ovlivňovat volby.

Průzkum Lidových novin od agentury Median ukazuje, že část voličů Jiřího Drahoše a nevoličů přijala vítězství Miloše Zemana. Podle průzkumu totiž 54 procent lidí je s tím spokojeno, že Zeman vyhrál, a pouze 37 procent spokojeno není. Ve světle těchto čísel, jak vážné je to se slovy, že je národ rozdělený: půl pro Zemana, půl pro Drahoše. Jak výsledek číst, jaká atmosféra vlastně panuje?

Panuje u nás poněkud absurdní situace. Máme týden po volbách a sociální sítě jsou plné agresivních a arogantních komentářů. Jako kdyby lidi nechodili do práce a neměli své radosti a starosti. Asi by měl někdo říci hodně nahlas, že je po prezidentských volbách a život jde dál. Kdysi Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že každý musíme snést mínění druhého, protože demokracie znamená diskusi. Já jsem rád, že jsem měl možnost vyjádřit svůj názor ve svobodných volbách a že žiji ve svobodné zemi, kde se za politický názor nezavírá. V době, kdy u nás vrcholila vyhrocená poslední fáze prezidentské kampaně, se Paříž postupně začínala topit, a to doslova. Spousta lidí přišla o střechu nad hlavou, o své věci a o iluze. Mezi těmito lidmi byli jak voliči Macrona, tak voliči Le Penové. A v ten osudný okamžik to bylo všechno jedno, protože si povodeň nevybírala domy podle politické orientace jejich majitelů. Ukázalo se, že jsou mnohem větší starosti a že národ musí držet pohromadě, zejména v krizových situacích. Krize může přijít kdykoliv, v jakékoliv formě a nemusí to být pouze povodeň. Spolu s koncem prezidentské volby nesmíme přestat přemýšlet o důležitých tématech a nesmíme přestat bojovat za budoucnost naší země a našich dětí.

Jaká byla role médií v předvolební kampani? Co byl opravdu klíčový moment? A jakou váhu přisoudit vystupování obou kandidátů v televizních debatách na Primě a v České televizi?

Nemyslím, že by kampaň měla klíčový moment, na to byla příliš dlouhá. U řady médií bylo dost poznat, komu „fandí“ jejich vlastník. Ale nemyslím, že by to nějak volby ovlivnilo. Nejvíce sledované byly televizní debaty v posledním týdnu před druhým kolem. Kdybych byl v pozici profesora Jiřího Drahoše, tak se určitě nevyhnu debatě na TV Nova. V debatě na FTV Prima byla vhodně zvolená témata, ale průběh byl hodně ovlivněn nekulturním chováním přítomných diváků v Hudebním divadle Karlín. Nicméně prezident České republiky musí umět obstát i v nepřátelském prostředí, třeba na zasedání Evropské komise. Proti tomu je bučící a pískající publikum procházka růžovou zahradou. Debata České televize se konala v Rudolfinu, tedy v budově, kde zasedalo prvorepublikové Národní shromáždění, tehdejší parlament. Očekával jsem tedy důstojné a státnické vystupování obou kandidátů. Ale největším zklamáním byl pro mě venku demonstrující dav. Kdykoliv bych byl ochoten jít do ulic, kdyby mi někdo chtěl vzít svobodu, právo volit či demokracii. Ale nikdy bych nešel demonstrovat proto, že někdo jiný chce volit jinak, než chci já.

I Miloš Zeman jistě udělal v kampani chyby. Z tábora jeho příznivců zaznívaly spekulace, dezinformace a ti, kteří stáli za placením jeho kampaně, nedokázali jasně vysvětlit financování. Hovořilo se o tom, že v kampani může jít i o peníze z Ruska. Jak je možné, že tyto informace lidi nevyděsily?

Žijeme, alespoň zatím, ve svobodném informačním světě a musíme si s dezinformacemi poradit. Ještě pamatuji dobu, kdy se sledovalo, kdo a co píše na psacím stroji či kopíruje na kopírce. A přes všechnu cenzuru se šířily samizdaty či petice Několik vět. Proto jsem hodně citlivý na jakékoliv pokusy o cenzuru, i ve skryté formě. Člověk má kriticky myslet, umět si informace přebrat a nevěřit všemu, co mu někdo říká či se někde píše. Ale stejné je to i s financováním kampaně. Naprosto čisté financování se dá zdiskreditovat a naopak se špinavé zdroje dají zakamuflovat tak, že kampaň vypadá jako křišťálově čistá. Většina lidí si to uvědomuje, navíc těch takzvaných skandálů je denně tolik, že už jsou lidé vůči neustálému zpochybňování imunní.

Vyhrál vítězstvím prezidenta Miloše Zemana i premiér Andrej Babiš? Co bude pro Česko znamenat kombinovaná vláda de facto Zemana s Babišem? Je to skutečně ohrožení demokracie, jak tvrdí někteří komentátoři?

Pan Andrej Babiš nevyhrál vítězstvím Miloše Zemana v prezidentských volbách, ale tím, že hnutí ANO získalo 30 procent hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Ale aby byl premiér Andrej Babiš skutečným vítězem voleb, musí sestavit takovou vládu, která získá důvěru Poslanecké sněmovny. Prezident Miloš Zeman by měl nyní sehrát úlohu moderátora politických dohod, které povedou k sestavení vlády. To je jeho prvořadý úkol. Jestli se mu to podaří, pak ukáže celému národu, že je prezidentem na svém místě. Principy demokracie mnohdy popírají ti, kteří se za ochránce demokracie vydávají. Na jedné z debat prezidentských kandidátů, který pořádal Klub na obranu demokracie, řekl jeho předseda Bohumil Doležal, že pozvali všechny prezidentské kandidáty kromě Miloše Zemana. Uvědomil si vůbec, co udělal? Ohrožovat demokracii můžeme pouze my sami. Tím, že se nebudeme demokraticky chovat a nebudeme si naslouchat vzájemně v diskusi, na které je demokracie založena. A také tím, že nebudeme respektovat výsledky demokratických voleb.

Vy sám jste nedlouho před druhým kolem podpořil, na rozdíl od většiny prezidentských kandidátů, Miloše Zemana. Co vás k tomu vedlo?

Nechtěl jsem volit ani jednoho z protikandidátů, i proto jsem na prezidenta kandidoval. Ale do druhého kola postoupili pánové Miloš Zeman a Jiří Drahoš a já, protože se nikdy nechci dobrovolně vzdát svého práva volit, jsem se musel mezi nimi rozhodnout. Již před prvním kolem prezidentských voleb jsem žádal své voliče, aby v kole druhém volili vlastním rozumem, protože jsou inteligentní a svéprávní. Chtěl jsem jim v jejich rozhodování pomoci získáváním názorů obou prezidentských kandidátů na témata, která považuji za důležitá. Proto jsem jim zaslal deset otázek a čekal na reakci. Písemnou odpověď od prezidenta Miloše Zemana jsem obdržel osobně od pracovníka hradního protokolu. Bohužel od pana profesora Jiřího Drahoše jsme se ani já, ani těch více než 63 tisíc občanů, kteří mi dali v prezidentských volbách hlas, odpovědi nedočkali. Na základě tohoto, dále pozorného zhlédnutí všech televizních debat a vyslechnutí názorů všech poslanců, kteří mne do prezidentského klání nominovali, jsem se rozhodl volit prezidenta Miloše Zemana. O tomto mém rozhodnutí jsem své voliče informoval, protože jsem jim to po prvním kole slíbil.

Jaká byla pro vás zkušenost zúčastnit se prezidentských voleb? Jak byste stručně charakterizoval ostatní kandidáty po účasti na společných debatách? Který z nich byl vám názorově nejblíže?

Účast v prezidentských volbách je obrovská zkušenost. Rád bych ji chtěl využít ve svém dalším životě. Jsem typ člověka, který spíše dá na obsah projevu, nikoliv na formu. Názorově mi byl nejblíže Mirek Topolánek, kterého jsem považoval za velkého favorita voleb. Byl z nás nejlepší řečník a měl největší politické zkušenosti. Ale dohnalo ho to, jak veřejnost vnímá jeho minulost. Velmi milým a zábavným společníkem je Petr Hannig. Respektuji i Vratislava Kulhánka, i když jsme na některé věci měli jiný názor, ale je to seriózní člověk. U ostatních kandidátů více převažovala forma nad obsahem, ale to neznamená nic špatného. Ale přiznám se, že na některá klišé jsem už dost alergický. Ale to je dáno i tím, že těch společných debat bylo až moc. Pánové Michal Horáček s Pavlem Fišerem byli často „aktéři a nikoliv kladeči věnců“ a „garanti dodržování ústavy“, také „chtěli nastolovat témata, která pak někdo může uchopit“. Ale nejen u nich, ale i v projevech pana Marka Hilšera i pana Jiřího Drahoše jsem nacházel spoustu prázdných, vznosných, ale nic neříkajících slovních spojení. Pan Pavel Fischer měl k tomu krásný medový hlas připomínající Eduarda Cupáka, ale jednoslovné odpovědi jsem se od něj nikdy nedočkal. Po volbách si získal moje uznání pan Michal Horáček, který do kampaně investoval velké peníze a obrovské množství času a s nonšalancí zvládl, že nepostoupil do druhého kola.

Hodláte se v politice i nadále angažovat? Neuvažujete například o tom, že byste se zúčastnil senátních voleb?

Z politiky odejít nehodlám, chci se k věcem kolem nás veřejně vyjadřovat, a pokud možno je i ovlivňovat. Jsem si vědom toho, že musím být více vidět a slyšet, protože jsem ze všech kandidátů byl nejméně známý. Mám na to pět let do dalších prezidentských voleb.