Jak vzpomínáte na vaši spolupráci s panem prezidentem Václavem Havlem?

Bylo to největší pracovní nasazení, které jsem v životě měla. Na druhé straně to byla, jak říkával kamarád Jiří Křižan, „hvězdná doba našich životů“. Tenkrát se zdálo, že je všechno možné, že láska opravdu zvítězí… A dělali jsme pro to, prezident Havel a my, jeho spolupracovníci, co jsme mohli.

Co tvorba jeho životopisu pro vás znamenala?

To byla vlastně také služba. Přišel s tím nakladatel Neumann, ředitel nakladatelství Rowohlt, které Havla vydávalo už v době, kdy byl doma zakázaný. Potřebovali, aby se všude ve městech i na vesnicích lidé dozvěděli, kdo to je. Václav Havel mne sám žádal, abych napsala jeho životopis. Říkal, že když to bude psát nějaký novinář, bude ho otravovat a on nemá na vzpomínání čas. Opravdu neměl, byl příliš zaujat a zaměstnán přítomností. Radil mi, abych o něm mluvila s našimi společnými přáteli. Opravdu, z jejich výpovědí jsem sestavila skicu našeho tehdejšího prezidenta. Když jsem dělala vysvětlivky k druhému vydání, zjistila jsem s lítostí, že jsou skoro všichni mrtví. Nechtěla jsem životopis psát, věděla jsem, že kdo tam bude, vidí sám sebe jinak a bude se na mne zlobit, to je normální zkušenost spisovatele. Kdo tam nebude, bude naštvaný ještě víc. Ale když už mne nakladatel i Havel přemluvili, chtěla jsem v tom tehdejším postnormalizačním marasmu přiblížit člověka, který myslel vždycky víc na společnost než na sebe a který mluvil pravdu, ručil za svá slova životem a nesl statečně všechny následky. Čtenáři to tenkrát pochopili, mám od nich dodnes stovky dopisů. Po dvaceti čtyřech letech vidím, že v té knížce je euforie, obrovská energie těch prvních porevolučních časů.

Byl k vám Václav Havel hodně kritický, nebo spíš chválil to, co jste napsala? Jak psaní probíhalo?

Podařilo se mi zeptat se na dvě, tři věci. Pak si rukopis přečetl a napsal poznámku, že je to můj portrét jeho. Měla jsem také strašně málo času, brala jsem si každý měsíc v prezidentské kanceláři týden neplaceného volna a odjížděla s počítačem z Prahy. Pracovala jsem tehdy už jako ředitelka odboru stížností a milostí a to byla nejtěžší práce mého života, jak jsem už dříve zmínila.

Vy jste působila také jako Havlova poradkyně. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

My všichni, které v Občanském fóru požádal, jsme šli s Václavem Havlem na Hrad. To se nedalo odmítnout, jemu se tam také nechtělo. Byl to strašidelný hrad, hlídaný šestou správou Ministerstva vnitra se samopaly. My, nás deset, jsme měli jenom karatisty. Zdědili jsme také Husákovu kancelář se všemi úředníky. Byla tam jakási systemizovaná místa poradců, tak jsme se jimi stali, ale stejně jsme nedostávali plat až někdy do března. Pomáhali jsme člověku, který byl nejžádanějším a nejpopulárnějším politikem na světě. A k tomu ještě spisovatelem. Od 1. ledna 1990 se dal do práce. Připravoval s odborníky Ústavu, ekonomickou reformu, vedl nekonečná jednání se slovenskou reprezentací, jednal o odsunu sovětských vojsk. Připravoval opět s odborníky restituce a rehabilitace, staral se o nápravu minulých křivd. Hledal a nalézal nové mezinárodní postavení země, která přestala být sovětským satelitem. Přál si dát tuto zemi do pořádku a za ten úkol cítil velikou zodpovědnost.

• TÉMA: Tři roky bez Václava Havla

S odstupem času, jak vnímáte veřejné mínění o osobnosti Václava Havla? Myslíte, že je jeho přínos hodnocen objektivně a spravedlivě?

Tenhle národ se má nejlíp, jak se kdy měl, a pořád lidé nadávají. Jsme v EU a nestaráme se o to, abychom byli Evropany. Naopak, myslíme si, že je to lepší hezky česky a že bychom to bez Evropy dělali líp. Neuvědomujeme si, že máme vlka za zády, ba několik vlků, nebudu je jmenovat, že Evropa může přežít jen s naší pomocí a ve spolupráci s ostatními zeměmi jako federace nebo konfederace. Malí lidé chtějí Havla zmenšit do své velikosti, byl příliš dobrý a čestný, aby se s ním mohli identifikovat a porozumět tomu, co pro ně udělal. Možná to pochopí, až jim bude hůř.

Jak se díváte na současnou medializaci, která se týká právě prvního českého a posledního československého prezidenta?

Nejvíc mne rozzlobil televizní seriál České století. Totiž viděla jsem jen díl o Chartě 77 a o  revoluci. Považuji tyto části za záměrnou parodii na historické události, na které bychom měli být hrdi, pokus vyválet lidi, kteří se chovali statečně a změnili chod dějin, v kuřincích na českém dvorku. Ty ubohé figurky, které nám čeští herci předvádějí. Po tom, co Češi zhlédli rozhovor Václava Havla s Mariánem Čalfou, si mohou říct: „Tak vidíš, mámo, on to žádný hrdina nebyl, měl to s komunisty domluvené.“

V současné době je často kritizována naše vláda za to, že se odklání od směru zahraniční politiky, který nastavil Václav Havel. Co si o tom myslíte vy?

Myslím si, že obhajoba lidských práv všude na světě byla chloubou naší zahraniční politiky. Teď se nechceme zabývat Ukrajinou ani Tibetem, jde nám o kšefty, které ani nejsou jisté. Je to ostuda.

V souvislosti s debatou o působení prezidenta Miloše Zemana se začíná hovořit o tom, že by na jeho místo měl nastoupit kandidát, který by navazoval na Václava Havla. Padají jména jako Šimon Pánek či Tomáš Halík. Koho očekáváte vy?

Obávám se, že přímá volba je katastrofa, protože tenhle národ nezvolí kněze ani šlechtice. Přitom by to zcela jistě považovali za službu. Nevím o nikom, kdo by byl ochoten vládnout se současnými politickými stranami.

Které politické síly považujete za ty, které následují odkaz Václava Havla? A ze kterých by jistě radost neměl?

Vím, že politické stany jsou v demokratickém státě nutné zlo, i když se většinou chovají jako mafie. Přála bych si, aby co nejvíc rostla a košatila se občanská společnost, aby se lidé konečně cítili jako občané a byli sami za sebe a za tuto zemi zodpovědní.