Pane docente, je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci jako řecký exministr financí a ekonom Varufakis tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Varufakis není právě můj oblíbenec, ale v tomto ohledu s ním souhlasím. Kapitalismus zažívá krizi své legitimizace. Symbolické pro tento proces je právě to, že došlo k bankovní krizi, a symbolický je i způsob, jakým byla „řešena“. Chování bankéřů zdiskreditovalo mýtus o trhu jako mechanismu zajišťujícího optimální alokaci výrobních faktorů a vytvářejícího blahobyt pro celou společnost. F. von Hayek by měl potíže udržet si svůj optimismus ohledně trhu jako neúplatné metody shromažďování a vyhodnocování informací jeho účastníků. To, že velké banky mohly manipulovat Libor, je monstrózní perverze trhu. Stát se v této situaci projevil jako instituce, která zneužívání ekonomické moci k neoprávněnému obohacení ze strany promile členů společnosti toleruje. Když jim spekulace nevyjdou, zachraňuje je na úkor všech.

Je oprávněné pochybovat o tom, je-li současná politika ještě vůbec demokratická. Nedávný výzkum Princentonské univerzity došel k závěru, že USA již nejsou demokracie, protože politická rozhodnutí neslouží celé společnosti, nýbrž jen malé skupině lidí.  

Od bankovní krize je zřejmé, že finanční průmysl (tedy pouze jeden sociální subsystém) drží celé společnosti jako rukojmí. To vše se odehrává v době, kdy opět končí (jako zhruba před sto lety) jeden cyklus globalizace. Historicky viděno tak stojíme na pokraji zásadního zlomu v pojetí ekonomickém. Ten se bude týkat dosažitelnosti trvalého růstu, budoucnosti konzumního životního stylu a role peněz. Všechny tyto tři proměnné se nacházejí v zásadní krizi. Ta se může projevit obrovským crashem; jako by jich už nebylo dost. Anebo se navršený konfliktní potenciál vybije pozvolna.

Petr Robejšek

Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Snaha o produktivitu je dovedena ad absurdum. To souvisí zejména s tím, že již minimálně tři dekády se zisky a ekonomický růst dosahují zejména úsporami při výrobě, ale méně díky vytváření nových výnosných výrobků. Německo je příkladem země, která profituje ze své schopnosti vyrábět stále produktivnější výrobní technologie. Tyto stroje prodávala a dosud prodává světu, který jejich pomocí šetří pracovní sílu.

Fáze robotizace, kterou zmiňujete je podle mého názoru vyvrcholením tohoto procesu. Převážně na zvyšování produktivity výroby založený ekonomický růst se ukončí právě v tu chvíli, kdy podnikatelé zjistí, že jim pro jejich levné výrobky ubývají zákazníci, kteří jsou uspořeni díky rostoucí produktivitě.

Ano, východiskem může být zvýšení daní a může to i nějakou chvíli fungovat. Firmy se totiž nemohou jen tak snadno odstěhovat ze západního světa do Asie, jak často hrozí. Pod pojmem Asie se totiž většinou rozumí Čína. Bouřlivý rozvoj této země dlouho zajišťoval západním dodavatelům investičního a konzumního zboží vysoké zisky. Radil bych ale povšimnout si toho, že tento proces doznívá a Čína již minimálně tři roky pracuje na své ekonomické soběstačnosti. Nikoliv ve smyslu autarkie, nýbrž v tom smyslu, že se snaží svůj ekonomický rozvoj pohánět více svou vlastní poptávkou. Peking je k tomu donucen právě tím, že západní společnosti přestávají být schopné odebírat čínské exporty ve stejné míře jako doposud. To všechno vede ke zpomalení čínského růstu.

Druhé možné východisko je přerozdělování majetku od superbohatých k průměru společnosti. To není žádný marxismus, nýbrž způsob jak kapitalismu uspořit revoluční otřes. A to by proto mělo zajímat také a zejména ty, kteří jsou velmi bohatí. Jako jeden z elementů tohoto přerozdělování vidím třeba tzv. občanskou mzdu. To znamená, že občané budou dostávat bez ohledu na to, jestli pracují, pevnou mzdu, ke které si mohou přivydělat. To je poměrně pravděpodobný vývoj, protože posílat stále více lidí na ulici znamená vytvářet potenciál sociální nespokojenosti. Tento proces ale bude muset být doplněn ještě dalšími strukturálními přesuny. Jenom heslovitě: Návrat některých produkcí z levnější ciziny zpět do mateřské země a zejména posílení lokálních hospodářských oběhů. V této souvislosti odkazuji na významné myšlenky Silvio Gesella a tzv. lokální měny. Do této oblasti patří také již existující fenomény jako Coworking, Timesharing, směňování, věnování, Jobsharing apod.

Úzce spojena s popsanými jevy je i změna hodnotového systému typická tím, že postupně poroste význam nemateriálních odměn. Mnohé vyvinuté společnosti jsou k tomuto přesunu poměrně zralé, ale vládám chybí odvaha tento posun motivačního paradigmatu energičtěji prosazovat. Dobře totiž ví, že s ní bude souviset nižší růst, nižší blahobyt a nutnost postupně kompenzovat dosavadní konzumní fetišismus něčím jiným.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Již před několika týdny jsem upozornil na to, že se ukrajinská situace postupně uklidňuje. Ukrajinská krize byla z velké části kombinací ruské mocenské politiky, strategického záměru ze strany Bruselu a Washingtonu a řemeslných chyb nebo záměrných provokací ze strany evropských politiků. EU sice často hovoří o společné zahraniční politice, ale když přijde na lámání chleba, jsou rozhodující národní zájmy. K nim ale přistoupil ještě zájem Evropské komise vyvolat kontrolovanou eskalaci konfliktu s Ruskem v naději, že tak zakryje kritický vývoj v samotné EU a zároveň se posílí (tváří tvář ruské výzvě) jednota Evropanů.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA…

Rusko nemá zájem na eskalaci konfliktu se západní Evropou. Naopak geopoliticky je v Eurasii naprogramovaná spíše kooperace. Geopolitika pracuje se skutečnostmi, které mají vliv na osudy a vztahy států bez ohledu na to, jestli je v Kremlu Putin a v Paříži Holland nebo někdo jiný. Tyto geopolitické skutečnosti „tlačí“ Evropany (zejména německý prostor) do spolupráce s Ruskem a Moskvu zase směrem k Berlínu. Spojené státy, které desetiletí kultivují geopolitiku spojenou se jmény Kissinger a Brzezinski tyto tendence vnímají a chtějí je rušit.

To je jedna z nejdůležitějších veličin skrývajících se za americkou podporou touhy Ukrajinců integrovat se na Západ. Vedle Washingtonu hrál v ukrajinské krizi podobně nastavenou roli také Brusel. V tomto hlavním městě krizemi zmítané Evropy roste (oprávněně) strach, že Německo podlehne síle geopolitiky, která v jeho případě stoprocentně působí pro spolupráci s Ruskem a oslabí svůj zájem o EU. Nemusí totiž dojít jenom k vystoupení Řecka z eurozóny. Představitelné je i vystoupení Německa z eurozóny…