V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Někdy si zkouším představit, jak by na naše současné eurohujery a weltmany, kteří se při vyslovení slov vlast, národ či vlastenectví osypávají, reagovaly velké postavy našeho národního obrození. Co by jim říkal a co by o nich psal třeba takový Jan Neruda, Bedřich Smetana, Josef Mánes nebo Karel Havlíček Borovský. Nemyslím, že naše vlastenectví nějak narostlo. Není třeba. Nikdy nikam nezmizelo. To jen současní podivní vůdcové více odezírají z úst cizích politiků než z přání a tužeb lidí vlastního národa. Vždyť co jiného je, že se Sobotkův podržtaška Prouza běží Merkelové zeptat, co si Angela přeje, aby Sobotka řekl?

Osobností, na které můžeme být jako Češi pyšní, je spousta. Nepřeberná spousta. Ale děláme to? Jsem muzikant, a tak se uchýlím k hudbě. Antonín Dvořák byl ve své době pokládán za největšího a nejvýznamnějšího světového hudebního skladatele. Kolik lidí to ví? Právě jeho geniální Novosvětskou symfonii si američtí astronauti přibalili na cestu k Měsíci, to znamená za hranice našeho světa. To jsou úžasné věci, při kterých vám běží mráz po zádech, když si uvědomíte jejich velikost.

Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny za holocaust, druhou světovou válku jako takovou, a tedy i skutečnost, že Německo bylo v roce 1945 poraženým státem, jak se občas objevuje? Jde ze strany Merkelové o snahu zamezit opakování událostí z 30. let, anebo je to ve svých důsledcích právě naopak?

Angela Merkelová a její politika jsou historický omyl. Německá historická selhání – nejen druhá, ale také první světová válka – také jistě hrají svoji roli a Merkelová na ně jen navazuje. Rád bych ale upozornil na jinou skutečnost, která spíše uniká pozornosti. A tou je rozdílný přístup k migrantské invazi ve starých a nových (východních) spolkových zemích. Naše zločinná média to líčí tak, že lidé na Západě jsou vyspělejší, kdežto na Východě že žijí postkomunističtí barbaři. Je to samozřejmě jinak. Lidé z postkomunistických zemí, což se týká i východního Německa, totiž mají úplně jinou, rozuměj daleko větší, zkušenost s totalitou a totalitním vymýváním mozků. Proto jsme daleko víc imunní proti všem těm „sluníčkářským“ blábolům a totalitním manipulacím. A právě tahle historická zkušenost nám velí bránit se dřív, než bude zase pozdě.

Současně se stupňuje napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Někteří lidé a zejména politici jsou nepoučitelní a zřejmě jim nestačila ta loňská nebetyčná trapárna a ostuda se zakazováním vjezdu několika ruských motorek, tak si letos dávají repete. Mě – coby svobodomyslného člověka – u toho fackuje hanba. Přehodnocovat pohled na 2. světovou válku podle aktuálních vztahů s Ruskem, to provozujou jen dokonalí idioti. U lidí, kteří mají v hlavě mozek, to funguje přesně obráceně. Odplývající čas spíše obrušuje hrany různých animozit a nenávistí.

Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) je nutné obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace? Tyto hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takového přístupu?

Nedávno jsem si znovu přečetl Orwellův slavný román 1984. A úplně mě šokovalo, jak se tahle Orwellova antiutopie dokonalého totalitního státu podobá naší současnosti, naší údajně demokratické současnosti. Když zabijeme svobodu, zabijeme i naši bezpečnost. Migrační invaze je důsledek, nikoli příčina. Evropská unie neustále řeší (a ještě k tomu blbě a pozdě) pouze důsledky, nikoli příčinu. A příčinou je rozvrácení zemí, ze kterých lidé utíkají. Rozvrácení, na kterém máme svůj díl viny.

Ale zpátky k vaší otázce. Ta hranice už byla dávno překročena. Už zase žijeme v totalitě. Jen si to mnozí ještě neuvědomují, protože historie se točí ve spirále, takže dnešní totalita má jiné parametry a jinou podobu než ta bývalá socialistická.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Nevím, nechci dělat unáhlené soudy. Obvykle to ale u nás probíhá tak, že nejdříve necháme většinu bývalých hrdinů zemřít a teprve poté jim přiznáme zásluhy a občas i něco málo peněz na přilepšení. To vše za pobaveného přihlížení bývalých totalitních mocipánů, kteří si zvesela a v klidu užívají svých nadstandardních důchodů.