Proč jste se rozhodl kandidovat do Senátu? Myslíte si, že v horní komoře je zastoupeno málo právníků, proto někdy z Parlamentu odcházejí legislativní zmetky, které se musí neustále novelizovat, takže se nakonec v zákonech mnohdy nevyznají ani samotní experti na právo?

Je to jedna z motivací. Podle údajů, které jsem zjistil, jsou v Senátu čtyři právníci, ale paní doktorka Wagnerová, která se detailně zabývala touto problematikou, už nekandiduje. Myslím si, že větší počet právníků by byl určitě namístě. Kandidují i další a uvidíme, jestli uspějeme. Já jsem i v minulosti spolupracoval jak se Senátem jako komorou Parlamentu, tak s jednotlivými senátory v různých otázkách, na konferencích nebo při podávání návrhů na přezkoumání ústavnosti zákonů, takže v tom mám i určitou zkušenost. 

V jednom z rozhovorů jste řekl, že Česká republika by měla do své Ústavy zakotvit, že je zemí českého národa. Proč je podle vás takový doplněk Ústavy potřeba?

Já bych to upřesnil. V Ústavě by neměl být jen princip národní, měl by být doplněný o existenci národnostních a etnických menšin, které jsou trvale spjaty s Českou republikou, a o princip občanský. To znamená, že vycházím z toho, že Česká republika je vlastí příslušníků českého národa, národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty, a právním výrazem tohoto svazku je institut občanství. Navrhuji tedy kombinovat všechny tři principy.

Dnes paradoxně v Ústavě národní princip absentuje, trochu paradoxně máme v Listině práv a svobod ochranu národnostních a etnických menšin, ale není jasné vůči komu, tedy vůči státotvornému národu. V minulosti jak v ústavě z roku 1920, kdy šlo o princip československého národa, tak v ústavním zákoně o československé federaci, tehdy byly uvedeny dva státotvorné národy, český a slovenský, to zakotveno bylo a je to celkem běžné v řadě států. Takže současný stav beru jako určitou mezeru, která by měla být vyplněna. A samozřejmě to může mít význam z hlediska ochrany národní identity v globalizujícím se světě.

Prohlásil jste, že de facto je už u nás poloprezidentský systém. Myslíte si, že díky přímé volbě má dnes prezident silnější pozici, nebo jen současný prezident Miloš Zeman využívá toho, že Ústava nestanoví striktně nějaké lhůty, a prezident si pak vlastním výkladem Ústavy získává větší vliv, než by mu příslušel? Nemělo by dojít k nějakému zpřesnění, jak po tom volají někteří politici?

Pokud chceme zpřesnit Ústavu tak, aby byla pozice prezidenta oslabena, bude třeba jít cestou novelizace ústavního textu. Ale takový návrh musí získat předepsanou kvalifikovanou většinu obou komor Parlamentu. Není namístě, aby to prováděl Ústavní soud a dotvářel ústavní text.

Ale připomněl bych, že od začátku, už v roce 1992, kdy se jednalo o ústavě, se vycházelo z toho, že prezident bude mít dvojí postavení. Jednak podle článku 63 většina rozhodnutí prezidenta je podmíněna kontrasignací, čili spolupodpisem předsedy vlády, tato rozhodnutí jsou do značné míry formální, a pokud prezident nenajde nějaké ústavní nebo zákonné důvody, nemůže se tomuto rozhodnutí bránit. Naopak předseda vlády může zablokovat jeho vůli tím, že odmítne spolupodepsat tato rozhodnutí a to tak nenabude platnosti. To je důležité v tom směru, že za tato rozhodnutí odpovídá vláda Poslanecké sněmovně.

Avšak současně bylo v článku 62 Ústavy zakotveno, že existují rozhodnutí prezidenta republiky, kde rozhoduje zcela samostatně nebo v součinnosti s jinými ústavními orgány, ale kde má určitý prostor pro uvážení. A tam je i otázka jmenování předsedy vlády a ostatních členů vlády. Podle Ústavy jmenuje prezident předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády. A pověřuje je vedením ministerstev a jiných správních úřadů. Tady se vychází z toho, že je to rozhodnutí samostatné a tady je určitá diskrece (volnost uvážení správního orgánu, pozn. red.). Může být předmětem politické diskuse, jak je široká. Vede to k úvahám, jestli to neumožňuje posílení pozice prezidenta oproti textu Ústavy. Například pokud prezident odmítne někoho jmenovat ministrem na návrh předsedy vlády, pak to musí zdůvodnit. Nejjednodušší argumentace bude článkem 70 Ústavy, že navrhovaný člen vlády nesplňuje podmínku, aby nebyl ve střetu zájmů. Pak má činit kroky, aby v tomto střetu zájmů nebyl. Jiná situace je, jestli to dopadá i na jiné případy. Pokud prezident republiky řekne, že někoho nechce jmenovat a bude uvádět nějaké důvody, jiné než střet zájmů, bude na předsedovi vlády, jak se k tomu postaví, popřípadě na politickém činiteli, který ho navrhuje, v našem případě předseda koaliční strany, aby s ním tuto otázku řešili. Je to věc politického jednání.

Prezident republiky tedy může využít tato ustanovení Ústavy, která nestanoví lhůty, nestanoví podmínky ani nějaký jednoznačný režim. A pokud budeme chtít, aby byl prezident omezen, znamenalo by to změnu Ústavy. Ale musíme si uvědomit, že by se v takovém případě oslabil jeden z principů, na kterém je Ústava vytvořena, to je princip dělby moci, nejen na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale i uvnitř těch mocí, mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, vládou a prezidentem republiky, Ústavním soudem a obecnými soudy.

Čili to oslabení prezidenta republiky by oslabilo princip dělby moci a vedlo ke zvýšení role vlády a nakonec zřejmě i Poslanecké sněmovny na úkor prezidenta republiky. Jedná se tedy o docela závažnou otázku z hlediska fungování ústavního systému.

Jak se vy osobně díváte na konkrétní situaci, kdy prezident odmítl jmenovat kandidáta na ministra zahraničních věcí? Považujete za standardní situaci, když premiér Andrej Babiš poté, co Miloš Zeman vyjádřil nesouhlas s Miroslavem Pochem, nabídl prezidentovi v průvodním dopisu k návrhu na jmenování členů vlády možnost jmenovat předsedu ČSSD Jana Hamáčka nejen ministrem vnitra, ale i ministrem zahraničních věcí?

Tady je třeba připomenout, že prezident nemůže jmenovat do vlády někoho, kdo není navržen premiérem. Nemělo by to být tak, že si prezident sám vybírá nebo že se mu předkládá alternativa dvou, tří kandidátů. To už není postup, který by byl v souladu s Ústavou, protože vládu sestavuje předseda vlády, který už byl jmenován. Takže tam je pozice předsedy vlády poměrně silná.

Avšak připomněl bych nedávné situace v Itálii nebo na Slovensku, kdy prezident republiky odmítl jmenovat v Itálii ministra financí, na Slovensku ministra vnitra. A jedná se rovněž o systémy, které se hlásí k tomu, že jsou parlamentní formou vlády. V Itálii dokonce není prezident volen přímou volbou, na Slovensku ano. Takže v těchto zemích je pozice prezidenta republiky srovnatelná, pokud není dokonce mírně slabší než podle Ústavy ČR. Tato situace není úplně běžná, ale je možná. Podle mne je to politická záležitost, protože člen vlády je politická funkce, není to srovnatelné se situacemi, kdy prezident republiky má určité pravomoci víceméně formální, například jmenuje soudce, vysokoškolské profesory, rektory, kdy se jedná o výkon pravomoci v kontrasignaci a nejedná se o politické funkce, ale o funkce správní nebo soudcovské nebo kdy jde o akt administrativní. Například o ustavení do funkce profesora, který je odborníkem v určité oblasti vzdělávací činnosti.

Ale o tom, kdo bude členem vlády, spolurozhoduje prezident republiky, byť hlavní slovo má předseda vlády. Určitě však mohou být případy, kdy to prezident odmítne, a dosavadní text Ústavy nedává dostatek možnosti, aby se proti němu postupovalo. A to je jeden z případů, kdy hovořím o tom, že využívání této pravomoci může vést k posílení postavení prezidenta a tedy k nějakému faktickému posunu směrem k poloprezidentskému systému, který, jak jsem řekl, byl do určité míry založen právě existencí samostatného článku 62 a samostatných pravomocí prezidenta republiky.

Někteří politici kritizují fakt, že se v nedávné novele Ústavy téměř znemožnilo odvolání prezidenta z funkce, byť by k tomu byly vážné důvody. Měla by se tato možnost usnadnit, nebo jde o tak významnou funkci, navíc volenou v přímé volbě, že je správné, když je nutné pro odvolání hlavy státu získat třípětinovou většinu v obou komorách Parlamentu?

Ztížilo se to proto, že došlo k přímé volbě prezidenta republiky. Dříve byl prezident volen Parlamentem a vycházelo se z toho, že by měla být možnost relativně snadného vyvolání řízení o ústavní žalobě před Ústavním soudem. Ale ani tehdy ho nemohl Senát sám odvolat. To ztížení je právě dáno tím, že k návrhu na odvolání prezidenta republiky je potřeba třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová většina všech poslanců, aby nebyl přímo zvolený prezident, který nemusí konvenovat významné části poslanců a senátorů, snadno napadnutelný u Ústavního soudu. Je to tedy do jisté míry logická konstrukce.

Co by se spíš  mohlo zvažovat, je otázka odvolatelnosti voliči, tedy občany. Určitě ne Parlamentem. Pokud Parlament sám rozhodl o přímé volbě, musí si být vědom určitých důsledků, které to přináší. Ale upozornil bych na to, že sami poslanci a senátoři nejsou vůbec odvolatelní, platí tady princip vlády na čas, ten platí i pro prezidenta republiky, to znamená volba na dobu určitou. Obdobně je to v některých jiných případech, kdy je odvolání komplikované, například u prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, takže často odvolání buď není možné vůbec, nebo je dost komplikované, aby nedocházelo k destabilizaci ústavního systému. Není to tedy jen v případě prezidenta republiky, kde možnost odvolání není jednoduchá.

Jak se díváte na situaci, že na různých akcích, naposledy například při příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy nebo při zahájení školního roku, někteří lidé kritizují nebo dokonce přímo útočí na prezidenta a premiéra, protože nesouhlasí s jejich postoji a jednáním?

Musíme si být vědomi, že ústavně je zaručeno shromažďovací právo, je zaručena svoboda projevu, že mohou být shromáždění, která vyjadřují kritiku k různým ústavním činitelům. Svoboda projevu může být naplňována kritickými vystoupeními na internetu, nejen na shromážděních. Je věcí etiky, aby tato kritika probíhala v únosném rámci, nepoužívaly se vulgární výrazy nebo dokonce nedocházelo k nějakému fyzickému napadání. Je třeba připomenout, že v demokratickém právním státě je třeba ctít tu volbu na čas, čili to, že volby probíhají v určitých lhůtách, a v zásadě je třeba strpět, že v určitém složení, v určitém personálním obsazení tyto sbory fungují, protože jinak to znamená popírání základního demokratického principu, principu vlády většiny. Většina rozhodne a menšina to musí respektovat, ale jen určitý čas, nějakou přiměřenou dobu. Má z jedné strany i v této době právo kritického názoru, ale zase musí respektovat, že většina občanů přímo či nepřímo vyjádřila jiný názor.

Jak jako právník vnímáte, že máme trestně stíhaného premiéra, že třeba náměstkem na ministerstvu kultury je člověk, který neuměl vysvětlit dary od soukromých firem, když byl náměstkem primátora, že do Senátu kandiduje nepravomocně odsouzený exministr zdravotnictví David Rath? Máme i u politiků ctít presumpci neviny, nebo žádat, aby do politiky vstupovali jen lidé s čistým štítem a bez takových vážných problémů?

Je třeba to do určité míry odlišit. Nepochybně východiskem je zásada presumpce neviny, která je opět jednou z klíčových zásad demokratického právního státu z hlediska trestního řízení. Čili platí, že teprve pravomocný rozsudek soudu mění  pozici a určitá osoba je odsouzena za trestný čin. Do té doby je potřeba považovat ji za nevinou. Určité rozdíly jsou v těch pozicích.

Pokud jde o volby, nemáme dokonce podmínku, že by nemohl kandidovat mimo jiné do Poslanecké sněmovny, do Senátu, kdo byl pravomocně odsouzen, pokud splňuje další podmínky. Tím spíše může kandidovat někdo, kdo byl odsouzen nepravomocně nebo byl jen obviněn, a je věcí voličů, jestli ho zvolí. Tady ten demokratický princip převládá, a to i v případě, kdy soud už rozhodl, že se dopustil trestného činu a odsoudil ho třeba k peněžitému trestu nebo k trestu obecně prospěšných prací. Teoreticky i k výkonu trestu odnětí svobody, i když tam samozřejmě vznikne překážka výkonu mandátu.

Vedle toho jsou funkce nevolené a tam může zákon stanovit přísnější podmínky, například pozastavení nějaké činnosti po dobu, kdy je někdo trestně stíhán. Neplatí to pro funkci předsedy vlády, tam je třeba asi uplatnit zásadu presumpce neviny. A je otázka etického posouzení jak samotné osoby, tak politické strany nebo hnutí, které ho navrhují, případně ústavních orgánů, jak se k tomu postaví, jestli budou vycházet z toho, že není politicky, morálně, společensky vhodné, aby taková osoba zastávala důležitou ústavní funkci, nebo nikoli. Pořád bych viděl zásadu presumpce neviny jako klíčovou.

A také je potřeba vidět to, že bohužel v posledních letech jsou u nás v řadě případů trestně stíhané osoby, zejména v oblasti hospodářské kriminality, soudem nakonec  zproštěny obžaloby. To nahrává argumentaci, že dokud není někdo odsouzen, není namístě na něho hledět, jako by odsouzen byl. A posiluje to zásadu presumpce neviny i jakýmisi empirickými důkazy. 

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který čelí trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo, se obhajuje tím, že v České republice je možné si objednat trestní stíhání. Souhlasíte s tímto závažným obviněním orgánů činných v trestním řízení? 

Nevím o tom, že by to bylo možné, ale samozřejmě to nemohu úplně vyloučit. V této souvislosti bych poukázal právě na to, jak je důležité, aby trestní řízení prošlo několika stadii. Policejní vyšetřovatel může vznést obvinění, státní zástupce provádí dozor nad přípravným trestním řízením a podává obžalobu k soudu, soud pak rozhodne, je možné podat opravný prostředek, vyšší soud rozhodnutí přezkoumává, jsou výjimečně možné i mimořádné opravné prostředky, dovolání, je zpravidla možná ústavní stížnost, takže jsou tady prostředky, které by měly určitou osobu chránit, kdyby skutečně vykonstruovaně bylo vyvoláno její trestní stíhání.

Znovu to posiluje zásadu presumpce neviny. I kdybychom vyšli z toho, že tyto případy budou zcela výjimečné, i když nikdo neprokázal, že by vůbec byly, soustava záruk by měla bránit tomu, aby tato osoba byla finálně pravomocně odsouzena. A právě proto je na ni potřeba hledět jako na nevinnou až do pravomocného rozsudku.