Slavíme sto let republiky. Je co slavit? V jakém stavu je naše země dnes? 

Můj táta, venkovský učitel, měl svoji tradici uctívání pohřbu prvního prezidenta samostatného a nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se narodil 7. března 1850 v Hodoníně na moravském Slovácku. Tam o sto let později začínal můj otec učitelskou kariéru v nedalekých Šardicích a Kyjově… Vždycky si 21. září, v den výročí Masarykovy smrti v roce 1937, sedl v obýváku, vzal si do rukou svoji nejoblíbenější knihu – Karel Čapek: „Hovory s TGM“, jejíž první vydání si koupil už v roce 1937, a začal ji číst. Rok co rok, a s ještě větším a zarputilejším zaujetím od roku 1956, kdy byl vyhozen ze školství, jelikož odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Nemohl zradit svoji víru, proto šel raději k lopatě. V ten dvojnásobně smutný výroční den jsme ho jako děti nesměly vyrušovat; později mi knihu Karla Čapka věnoval. Také já dnes mám v ono výročí 21. září stejně nevšední den, kdy si otevřu Hovory s T. G. M. a čtu si v nich, byť ji znám už pozpátku…

Jsem skromný člověk, jedinou mojí ambicí je psát pravdu. Procestoval jsem desítky zemí  – od USA, až po Čínu a Tibet, takže vím, co v těch zemích šustí v trávě… A nemám máslo na hlavě, nikdy jsem nebyl v žádné partaji, držím se desatera; přikázání nezabiješ je dnes jen hrách hozený na zeď lidské lhostejnosti. Pro mě není Bůh v synagogách, bazilikách či mešitách, ale pouze v každém z nás. Uplynulých sto let naší vlasti mám zmapovaných od jejích počátků, byť na jejím úvodu do historie stála na první pohled banální epizodka doktora Isidora Zahradníka. 

Začalo to už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Vládl ale poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku, nebo snad království, či dokonce neutralitu…? A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy svatého Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“ Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance, doktora Isidora Zahradníka, jehož někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa. 

Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešní Hlavní nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem. A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa…“ A tak se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky prvním československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku. 

A všichni až do prosince čekali na T. G. Masaryka. Ten po válečných létech se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky. Teprve 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy, aby příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“