12. března 1999 Česká republika vstoupila do NATO. K tomuto dvacetiletému výročí jste napsal text, v jehož titulku je otázka – je vůbec co slavit? Kritizujete mimo jiné české vlády, jejich premiéry a ministry obrany ve vztahu k armádě. Proč?

Zásadní problém vidím v tom, že jsme se naším vstupem do Aliance zavázali plnit příspěvek ve výši dvou procent HDP. Tento příspěvek v této výši byl naposledy zaplacen někdy v roce 2005. Pak následovala první a druhá vláda Mirka Topolánka a pak vláda Petra Nečase, kde se střídali ministři za ODS či koaliční jako například Vlasta Parkanová. V roce 2010, kdy byl ministrem Alexander Vondra, příspěvek klesl až na 1,06 HDP. V této souvislosti je armáda zásadním způsobem dlouhodobě podfinancovaná. Armáda má dnes za devadesát miliard zamrzlé akvizice, trpí personální vyprázdněností.

Vím, že jsou teď ambice ODS, aby bylo uzákoněno, že armáda bude explicitně dostávat dvě procenta z HDP. Mně to připadá jako prázdná floskule. Oni to jednak nechali do této fáze dojít. A teď najednou dáme dvě procenta? Armáda to není schopna pojmout. Při ročním navýšení o deset, patnáct miliard korun nejsou schopní výběrová řízení na strategické a významné projekty v současné době na Ministerstvu obrany zprocesovat. Je za současných zákonných podmínek stejná doba na výběrové řízení jak na helmu, tak třeba na tank. Musí se to postupně překlápět, odsunout a vyprázdnit staré sklady munice, odvézt stará technika, vycvičit se nové obsluhy, zavést logistiku a učebně výcvikovou základnu. Jakým způsobem to šlo dolů, takovým to musí jít pomalu nahoru. Armáda by měla dostávat tolik, kolik je schopná utratit v synergii s akvizičními projekty, které jsou dopředu připravené.

Za vlád sociální demokracie a ODS se plnily jiné vládní priority a dnes je armáda ve stavu, v jakém je. Je to pro mě zklamání, nejlepší lidé z ní už odešli a některé schopnosti vojsk jsou dnes katastrofální.

Dále jste kritizoval některé zahraniční operace NATO...

Principiálně máme problém se všemi zahraničními operacemi. Zásadní nesouhlas však máme zejména s účastí našich vojáků v zahraničních operacích, které nejsou na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Dnes jsou naši vojáci přítomni v deseti zahraničních operacích a čtyřech pozorovatelských misích. Je toho příliš mnoho, a to vše na úkor plnění úkolů armády doma. Ale pokud je připustíme jako doplněk základních úkolů armády, tak bychom se měli soustředit maximálně na jednu velkou a jednu malou operaci, když už plníme alianční závazky. Nemůžou ale být zahraniční operace hlavním úkolem Armády České republiky na výcvikový rok. Prvořadý úkol armády je obrana území našeho státu. Zcela jsme rezignovali na schopnosti teritoriální obrany našeho území. Dnes se naše armáda soustředila jen na schopnosti ve formě zahraničního expedičního sboru, který vyjíždí do zahraničí a plní tam závazky v uvozovkách ve prospěch transatlantických vazeb. Ale řekněme si na rovinu – je to v lokalitách mimo zájem naší republiky. Naše bezpečnostní rizika a úlohu naší armády vidíme jinde. V první řadě je to obrana území našeho státu, pak je to terorismus a věci týkající se migrace a samozřejmě situace na Ukrajině a na Balkáně.

Polský premiér Mateusz Morawiecki o víkendu při oslavách ve Varšavě – a to nikoliv Varšavské smlouvy, ale našeho vstupu do NATO – však uvedl, že společně jsme silnější než každý sám... Nebo také jinak – samostatně nejsme obranyschopní...

O tom není diskuse. Představa schopnosti naší armády samostatně bránit území našeho státu v kruhové obraně s pátou kolonou v zádech a s pár stovkami aktivních záloh je tak na obranu jednoho kraje střední velikosti po dobu několika týdnů. Je jasné, že být ukotven v nějakém bezpečnostním formátu je určitě dobré. Na druhou stranu, pokud byla zrušena Varšavská smlouva, mělo být zrušeno i NATO. Vnímáme naše členství v NATO jako důsledek toho, v jakém stavu je naše armáda. Druhá věc je, že je to důsledek neexistence jiného formátu kolektivní obrany, který by nám mohl zabezpečovat společnou obranu, jak je to ve smyslu článku pět Washingtonské smlouvy.

Jsme tvrdí kritici NATO v rámci její agresivní politiky, nesouhlasíme s jeho konfrontační politikou, kterou NATO provádí, a myslíme si, že by se mělo NATO vrátit ke svému původnímu účelu, což byla kolektivní obrana členských států. Jsme přesvědčeni o tom, že může vzniknout jiný formát kolektivní obrany, třeba na úrovni států Visegrádské čtyřky nebo států V4 plus s tím, že bychom potřebovali mít v tomto formátu nějakou významnou zemi, která vlastní strategické jaderné zbraně. To může být Británie, Francie či jiný stát. Pokud naše armáda dosáhne určité úrovně a bude ambice vzniku nějakého jiného formátu kolektivní obrany, určitě bychom prosazovali to, aby naši občané v rámci referenda rozhodli, jestli chtějí za současných podmínek zůstat v NATO, a pokud ne, tak druhá alternativa být členem nějakého jiného formátu. V žádném případě není alternativou být sám. Myslím si, že jiný formát než NATO by prospěl. V žádném případě ale nepodporujeme formát společné evropské armády.