V souvislosti s výročním konce druhé světové války jste řekl, že nestačí jen křičet, že chceme mír, ale že je zapotřebí drtivá porážka agresora. Narážíte tím na některé české, ale např. i slovenské politiky, kteří se staví do role mírotvorců, nicméně zároveň jsou nálepkováni jako „pátá kolona Putina“?

Já samozřejmě nevidím do hlavy každému, kdo tvrdí, že chce mír. Ostatně mír chce asi skutečně každý. Jen ve zvrácené mysli se může urodit touha po válce. Zároveň však je možné mít racionální pohled na fenomén války. Tedy že občas je nevyhnutelná. Že je správné se agresorům bránit, a ne je chlácholit a uplácet ústupky. Paralela mezi těmi, kdo dnes neartikulovaně vykřikují „mír“, s těmi, kteří zastávali pozici appeasementu vůči nacistickému Německu v roce 1938, je podle mě jasně patrná.

Nedává smysl tvrdit, že na Ukrajině se bojuje za nás, že je to snad naše válka. Ale stejně jako pro Brity i pro Francouze znamenaly události z roku 1938 určité důsledky, a mnozí z tehdejších appeaserů museli uznat, že zastávat vůči Hitlerovi pozici ústupků a obětovat Československo nebyl dobrý nápad, zvláště když se pak na bojišti setkali s velmi dobrými českými tanky, které spadly Němcům do klína, tak i pro nás stejně jako třeba pro Polsko nebo pro Slovensko bude mít výsledek války na Ukrajině své důsledky. Pokud nechceme, aby z ní Rusko vyšlo posílené a začalo si dále brousit zuby na nás, třeba ne přímo s úmyslem zahájit nějaké vojenské tažení proti nám, ale třeba jen sebevědoměji a tvrději uplatňovat svoji zahraniční politiku, s cílem ovlivňovat naše směřování a ukotvení a finlandizovat nás, pak máme zájem na tom, aby Ukrajina svoji pozici uhájila. To jsou přece jasné počty. Ještě nikdy v historii se nestalo, že by bylo možné agresora ukolébat pomocí politiky appeasementu.

Důležité je, zda Ukrajinci chtějí bojovat, nebo ne. Pokud mají kapitulovat, pak si to musejí rozhodnout oni sami. Jejich vláda vychází z vůle ukrajinských voličů. A mimochodem, zmínil jsem slovo kapitulace. To je totiž ten skutečný význam, který se skrývá za výkřiky „mír“ mnoha našich politiků. Chtějí odzbrojit Ukrajinu, nikoliv Rusko. Ani v jeden okamžik nevolají po tom, aby se Rusko stáhlo a začalo jednat. Chtějí mír vykoupený kapitulací Ukrajiny. A jen aby bylo jasno, já netvrdím, že jeden každý, kdo takto volá po míru, je nějaký putinovec, jak se to dneska často a pohodlně nálepkuje. Mnoho putinovců mezi nimi najdeme, to jistě. Ale velká část z nich jsou jen zkrátka a dobře naivní hlupáci. Otázka je, co je vlastně horší...

Ještě se vrátím k paralele s koncem druhé světové války. Kvůli iracionálnímu appeasementu k ní došlo, žádného míru pro tehdejší dobu dosaženo nebylo a Chamberlain vítězoslavně mávající Mnichovskou dohodou na letišti Heston se stal ubohou karikaturou. Došlo na slova těch, kteří se nebáli faktu, že míru někdy musí být dosaženo za pomoci zbraní. A tak to nakonec také dopadlo. Po dlouhém a krvavém konfliktu nastal mír, vlastně byla vyřešena celá německá agresivita, umírněna jeho válkychtivost. Někteří historici pokládají první i druhou světovou válku vlastně za jeden dlouhý konflikt přerušený mnohaletým příměřím, ale jeho motivy i cíle zůstávaly vlastně velmi podobné. Pangermánská agresivita musela být prostě poražena ve válce, a pak teprve lze skutečně mluvit o míru.