V rozhovoru pro zahraniční deníky označil Trump NATO za „zastaralé“.  A to i proto, že Severoatlantická aliance se prý nestarala o terorismus. Na toto téma se objevila řada komentářů. Co si o tom myslíte vy?

Záleží na tom, jak budeme chápat slovo „zastaralé“. Coby organizace, jež zakotvuje vojenské partnerství USA a Evropy, určitě NATO pořád smysl má, přinejmenším symbolický. Jiná věc ovšem je, jaký je smysl faktický. Když po skončení studené války zmizel Sovětský svaz, proti němuž NATO původně vzniklo, hledala Aliance důvod své existence. Zdálo se, že jej nalezla v různých expedičních humanitárních či protiteroristických operacích, jenže to je asi poněkud málo. Teď se opět mluví o „návratu ke kořenům“, tedy k teritoriální obraně, ale bojím se, aby z toho zase nebyl opačný extrém, tedy aby Aliance nezačala pozbývat expediční kapacity.

Co se týče terorismu, ten podcenili takřka všichni, což ovšem platí i o dalších dnešních hrozbách, jako je masová imigrace. Někdo říká, že tohle není starost NATO. Ale já se pak ptám, co tedy starostí NATO vůbec je? Já říkám, že nemá smysl hledat jednu konkrétní hrozbu nebo poslání a zaměřovat se výlučně na to. Podle mě by se tak Aliance měla transformovat na komplexní a hlavně maximálně pružnou bezpečnostní organizaci, která bude schopna zvládat jakýkoli druh hrozby či konfliktu, od rozsáhlé konvenční války přes kybernetický boj až po ty operace proti teroristům. A na to jsou logicky potřeba tři věci. Peníze, peníze a peníze! Většina států NATO však své závazky neplní a Trump na to dlouhodobě upozorňuje.

Američané by se bez Aliance asi obešli, ale Evropa těžko. Takže by se podle toho měla chovat, ne si stěžovat. Trump prostě jen žádá, aby všichni dodržovali své závazky. Někteří evropští politici ho za to kritizují, jenže to nevypovídá ani tak moc o Trumpovi jako spíš o nich.

Jako zásadní znějí i další Trumpova slova, když hovořil o možném zrušení protiruských sankcí výměnou za dohodu o snížení počtu jaderných zbraní. Rusové jsou zatím zdrženliví. Je to dobrý obchod, nebo ne?

Myslím, že na to se takhle obecně odpovědět nedá, záleželo by na konkrétních parametrech té dohody. Nikdy jsem nebyl fandou tohoto druhu sankcí, protože ty nakonec poškodí obě strany a vždycky se najde někdo „třetí“, kdo se směje. Tím samozřejmě neříkám, že bych všechny ty sankce okamžitě zrušil, ale mělo by se to stát předmětem seriózního a racionálního jednání, ne emotivních výstřelků, jaké nám nedávno předvedl Obama.

Existuje dlouhá řada témat, o nichž by USA a Rusko mohly a měly jednat a na kterých by se měl nalézt alespoň jakýsi konsensus. Předpokládám, že Trump bude chtít předložit Putinovi nějakou komplexnější dohodu, která se bude dotýkat většího počtu témat. Optimální by bylo nějaké rozdělení sfér vlivu, podle něhož by území bývalého Sovětského svazu (s výjimkou Pobaltí) připadlo Moskvě, kdežto Latinská Amerika by zase připadla Washingtonu jako jeho „zadní dvorek“, kterým koneckonců desítky let byla. A samozřejmě existují další témata, o nichž se dá hovořit a kde se budou dělat nějaké kompromisy. Balkán, Blízký a Střední východ, Afghánistán, Arktida, o tom všem lze mluvit.

A jak výstižně řekl už Winston Churchill: Mluvit a mluvit je vždycky lepší než střílet a střílet. Podle mě je nejdůležitější to, aby se obnovil strategický velmocenský dialog mezi Západem a Ruskem. Samozřejmě se nedá očekávat, že se na všem najde shoda, protože velmoci vždycky budou soupeřit o vliv, to je zcela přirozený stav. Ale to soupeření by mělo mít nějaká pravidla a mělo by se udržovat v nějakých rozumných mezích.

Očekávaný Trumpův příklon k Rusku zmírnilo „grilování“ jeho kandidátů do čela několika resortů včetně Rexe Tillersona, který má být ministrem zahraničí. Ten spolu s kolegy Jeffem Sessionsem, Jamesem Mattisem a Mikem Pompeo v Senátu hovořili o Rusku téměř výlučně kriticky. Tillerson dokonce označil anexi Krymu za protiprávní. Šlo o úlitbu některým senátorským jestřábům, anebo to s blízkými vztahy s Kremlem nebude tak horké?

Myslím, že do určité míry je platné obojí. Trump není a nebude diktátor, bude do značné míry závislý na Kongresu a na Republikánské straně. V té existují různé názorové proudy a Trump dal ve vládě prostor všem. Jsou tam lidé z establishmentu, křesťanští konzervativci, „jestřábí“ neokonzervativci, paleokonzervativci i tzv. alternativní pravice. Poslední dva zmíněné proudy se k Rusku staví více či méně vstřícně, ale ostatní jsou přinejmenším skeptické, ne-li výslovně nepřátelské, v čemž mají i podporu velké části Demokratické strany.

Ale ono něco podobného platí i v Rusku, jelikož navzdory tomu, jak to líčí mediální mainstream, Putin ani zdaleka není neomezený autokrat. Ve vedení Kremlu jsou také různé frakce, od pragmatiků, kteří by se rádi s USA domluvili (výhledově snad i na spolupráci proti Číně), po ideologické fanatiky, pro něž bude Amerika vždycky jedině nepřítelem.

Je tedy velmi důležité, aby na obou stranách získali převahu ti pragmatici. Nedávno to dokonale vystihnul Hynek Kmoníček, když vysvětloval, že striktně geopolitické důvody pro nepřátelství USA a Ruska jsou limitně blízké nule. Konflikty mezi nimi mají téměř výlučně ideologickou povahu. Je tedy potřeba se soustředit na ty otázky realistické geopolitiky, kde se dá spolupracovat nebo nalézt kompromis. Ideologie je užitečná v soupeření na domácí politické scéně, kdežto zahraniční politika by se měla dělat realisticky, tj. s ohledem na konkrétní pragmatické zájmy. V tom by se Západ mohl od Ruska učit, jelikož jako geopolitický hráč a realistický stratég je Vladimir Putin světová špička. Doufejme, že mu Donald Trump dokáže v tomto být zdatným partnerem.

O zahájení smysluplného dialogu s Moskvou hovoří šéf Vojenského výboru NATO Petr Pavel. Předchozí pokusy nevyšly. „Musíme ustavit kontakt, nějakou základní míru důvěry, nastavit agendu a až poté můžeme naše experty jednoznačně pověřit, o čem mají diskutovat. Tato nabídka je na stole a čekáme na reakci z Moskvy,“ uvedl po jednání výboru na úrovni náčelníků štábů armád členských zemí Severoatlantické aliance. Informovala agentura ČTK. O čem tohle svědčí podle vás?

Doufám, že to svědčí o tom, že i ve vojenských kruzích už začíná konečně převládat rozum, a nikoli resentimenty z doby studené války. Teď je samozřejmě ještě potřeba, aby to samé bylo na opačné straně. Málem jsem řekl „na opačné straně železné opony“, ale tak daleko to (snad) ještě nedošlo, neboť stále ještě máme čas zarazit druhou studenou válku. Generála Pavla jsem si vždycky vážil, a přestože s ním v některých názorech nemusím bezvýhradně souhlasit, je to jeden z nejschopnějších vojáků, jaké jsme v moderní době vůbec měli, a proto jsem velmi rád, že se právě on jako první Čech dostal do tak vysoké funkce v Alianci.

Každopádně je potřeba, aby podobně realisticky smýšleli i ruští generálové, protože bohužel platí, že na obou stranách je více než dost těch, kdo vnímají druhou stranu jako principiálního nepřítele, se kterým nelze jednat a na kterého se musí střílet, popř. alespoň nadávat. Rusko může být v některých věcech partnerem, v některých mocenských konkurentem, možná i soupeřem, jsem však zásadně proti tomu, aby se používalo slovo „nepřítel“, jelikož to už má silný emotivní nádech, a jak jsem už před chvílí říkal, do jednání mezi velmocemi na mezinárodní scéně emoce nepatří. Právě tohle by vojáci měli chápat nejlépe. V historii už se totiž nejednou stalo, že vojáci dokázali vyjednat mír či kompromis lépe než diplomaté.

Ve skutečnosti jen málo vojáků touží po válce. Když na ni dojde, samozřejmě splní svou povinnost a slouží vlasti, ovšem jak znám vojáky, tak vím, že drtivá většina si přeje mír. Profesionálním vojákům proto velmi vadí, že politici spolu neumějí normálně komunikovat a zatahují své země do konfliktů.

Někteří publicisté stále, podobně jako v kampani, varují před Trumpovým údajným hulvátstvím, lhaním a agresivitou a bijí na poplach, že takový politický styl v Bílém domě bude hrozbou pro svět a může vyvolat války. Už teď Trumpovi evidentně vadí měnová politika Číny, a nejen to. Do jaké míry je pravděpodobné, že výbušným problémem mohou být právě vztahy s Pekingem?

To není pravděpodobné, to je absolutně jisté. Vztahy s Pekingem patřily mezi hlavní témata, o nichž Trump od začátku kampaně hovořil. A pokud to někdo považoval jen za rétoriku, tak ho to muselo přejít buďto po tom telefonátu s prezidentkou Tchaj-wanu, nebo nejpozději poté, co Trump avizoval, že v čele nového orgánu pro průmyslovou a obchodní politiku bude Peter Navarro. U nás to jméno zná málokdo, avšak v Americe je to už řadu let nejhlasitější zastánce toho, aby USA zaujaly vůči Pekingu maximálně tvrdý postoj. Navarrovo jmenování je důkaz, že Trump myslí tohle téma smrtelně vážně. Myslím, že je naprosto odhodlaný jít do obchodní války s Čínou a bude chtít energicky vzdorovat i jejím nárokům v Jihočínském moři.

A to, jak na Trumpovy výroky reagují oficiální čínská média, dokazuje, že čínské vedení začíná chápat, že legrace skončila, a že je z toho zděšené. Znalci asijské kultury vědí, že opravdu rozhněvaný a odhodlaný Číňan působí mrazivě klidně, kdežto takovéto hysterické plivání ohně, nadávek a výhrůžek ve skutečnosti jen zakrývá nefalšovanou hrůzu. Ke smůle Číňanů je Trump schopný byznysmen, jeho ministr zahraničí Rex Tillerson také a Navarro pochopitelně také. Všichni tři dobře vědí, že čínská ekonomika se zadrhává, že Čínu brzy čeká krize, ne-li přímo krach, a že Peking prostě „dělá ramena“, aby zakrýval vlastní slabosti.

Čínské blufování asi fungovalo na Obamu, jenže s touhle érou je konec. Teď očekávám, že Trump brzy vyšle další vstřícná gesta směrem k Tchaj-wanu, jelikož to je nejjednodušší způsob, jak názorně předvést světu, že Čína není ani zdaleka tak silná, jak se snaží vystupovat.