Na schůzce hlav států a premiérů v Bruselu nyní zaznělo, že NATO by se mělo více zapojit do boje proti Islámskému státu. Tedy nikoli konkrétně svými vojáky, ale technickou a materiální podporou i intenzivnějšími výcvikovými aktivitami. Není to trochu pozdě, nemělo se k tomu odhodlat daleko dříve? A nebylo by přece jen vhodnější, aby vyslalo i některé své podpůrné bojové jednotky, i když by přitom nechalo hlavní iniciativu na ozbrojených silách svých arabských spojenců, aby se konflikt ukončil co možná nejdříve?

Velká většina členů NATO se té operace již účastní, respektive jsou členy globální koalice proti IS, takže angažmá Aliance jako celku má spíš symbolickou povahu. Samozřejmě by však bylo namístě, kdyby větší počet členských států poskytl své bojové i pomocné jednotky, a to nejen do přímého boje proti IS, ale také na podporu Kurdům. To ale bohužel naráží na zásadní problém v podobě faktu, že v NATO je i islamistické Turecko, které považuje Kurdy za nepřátele. Teď jsme v absurdní situaci, kdy americké jednotky operují na severu Sýrie zejména jako ochránci Kurdů proti případné vojenské operaci Turecka, to znamená vlastně jako odstrašující síla proti jinému státu Aliance.

Další velký problém spočívá ve faktu, že ti arabští spojenci Aliance (stejně jako Turecko) podporují i organizace, které nejsou o mnoho (pokud vůbec) lepší než Islámský stát, tedy jiné skupiny islamistů. Ostatně těm za Baracka Obamy občas poskytovali podporu i sami Američané, což byl skutečně naivní a katastrofický omyl. Mám tedy pochybnosti, zda může ta spolupráce se zeměmi typu Saúdské Arábie či Kataru přinášet dlouhodobě pozitivní výsledky.

Porazit jednu skupinu islamistů, a umést tím cestu k moci jiné skupině islamistů asi není přesně to, co bych označil za smysluplnou strategii. Maximální podporu si však samozřejmě zaslouží sekulární režimy jako Jordánsko, Egypt, Maroko či Alžírsko.

Po masivnějším zapojení NATO v boji proti Islámskému státu volala dříve už řada politiků, a to nejen z České republiky. Neměla by Aliance nyní daleko razantněji vystupovat proti islámskému terorismu a tvrdě potírat základny al-Káida, Boko Haram a dalších teroristických organizací všude po světě? NATO je sice v první řadě obranným vojenským uskupením, nicméně pokud by začalo takto konat ve spolupráci s místními armádami, teroristé by neměli postupně kde cvičit svoje lidi. A neměli by se znovu Američané vrátit v plné síle i se svými spojenci do Afghánistánu?

Ano, jednoznačně ano. Bohužel tady existuje stejný problém jako u předchozí otázky, tedy že režimy, armády a zpravodajské služby v řadě takových států jsou na islamisty více nebo méně napojené. Nejkřiklavějším případem je určitě Pákistán, ale podobné je to i jinde. Nemá smysl si tu dělat iluze o většině muslimských států s výjimkou opravdu sekulárních režimů, jež jsem zmínil v minulé odpovědi. Nelze však pochopitelně všechno svádět jen na toto, protože většina členů NATO se musí v tomto smyslu potýkat s politickými překážkami.

Na summitech vždycky zní velká slova, po kterých však ne vždy následují potřebné činy. Ostatně i Američané se za vlády Baracka Obamy drželi značně zpátky. Teprve ke konci svého druhého funkčního období začal Obama navyšovat angažovanost proti IS, v čemž nyní Trump pokračuje, nejde ovšem jen o to. Jde i o celkový přístup k operacím. Dříve měli Američané naprosto nesmyslná omezení, která se týkala civilních ztrát a škod, a proto řadu operací nemohli vůbec realizovat.

Barack Obama: Neřeknu o nich, že jsou to "radikální muslimové". Prostě neřeknu

Teprve Trump, jak se zdá, teď generálům „rozvázal ruce“ a nechal je, aby do větší míry rozhodovali o tom, co a jak použijí. Ale obávám se, že většina evropských politiků něčeho podobného není schopna, protože jim na to chybí vůle. Ohromně to kontrastuje s tím, co s daleko slabšími silami zvládli Rusové v Sýrii, protože ruská armáda si podobná omezení neklade. V boji proti nepříteli, jako je IS, se prostě musí postupovat s odstrašující tvrdostí.

Donald Trump znovu zdůraznil, že je nutné, aby členské státy NATO financovaly své armády podle dohodnutých pravidel, což však činí jen pět zemí Aliance z 28. Česká republika patří mezi hříšníky. Je vůbec v silách Česka dávat na armádu ta dvě stanovená procenta z HDP a především je pak efektivně utratit? Do čeho bychom měli především investovat v nákladech na zbrojení?

V silách Česka to rozhodně je a kolem roku 2025 bychom toho opravdu měli dosáhnout. Potíž by mohla nastat s tím druhým aspektem, který jste zmiňoval, tedy s efektivním utrácením. Dosud jsem opatrně optimistický, většina aktuálních kroků armády je správná, jenže především proto, že dnešní politické vedení alespoň většinou dopřává sluchu generálům i civilním expertům. Ale nemusí to tak být vždy a nějaký jiný ministr si může začít myslet, že on všemu rozumí nejlíp. Takové jsme tady už také měli. Veřejnost si nejvíce všímá nákupů techniky, v tomto smyslu je zejména třeba napravit to oslabení „těžkých“ pozemních sil pro obranu území, což znamená pořídit nová bojová vozidla pěchoty, modernizovat dělostřelectvo a protivzdušnou obranu a někdy po roce 2025 začít řešit náhradu tanků T-72M4 CZ.

Podotýkám, že jsem rozhodně proti tomu, co se leckdy propaguje, to znamená proti nákupu zánovních německých tanků Leopard 2. Armáda ČR musí mít opravdu nové tanky a v době, kdy to budeme řešit, už bude na výběr z několika zcela nových typů, takže teď kupovat ojeté leopardy by byla velká chyba. Ale nejde samozřejmě jen o techniku, protože se musí také nabrat nejméně pět tisíc nebo spíše deset tisíc nových vojáků, abychom se dostali na reálný stav přes 30 tisíc osob v aktivní službě.

Teď máme dvě bojové brigády a pomalu začínáme budovat třetí, avšak já tvrdím, že bychom měli nabrat dost lidí a pořídit dost techniky na to, aby se dala na konci příštího desetiletí postavit i čtvrtá bojová brigáda.

Teroristický útok v Manchesteru otřásl, stejně jako předešlé brutální akce, celým civilizovaným světem. Nebyl by namístě, jak po tom nyní volá i veřejnost ve Velké Británii, razantní zátah proti těmto zradikalizovaným skupinám i podezřelým osobám po celé Evropě? Neměl by se konečně odložit zbytečný liberalismus a korektnost vůči těmto lidem, kteří stejně žádné skrupule vůči naší civilizaci nemají?

Moje řeč. Vojenská porážka Islámského státu v Sýrii a Iráku, která nepochybně přijde, zřejmě povede k tomu, že se ještě vyšší počet jeho bojovníků pokusí dostat do Evropy a provádět zde teroristické útoky. Ostatně přesně k tomu vůdce IS vyzval své následovníky a bohužel vidíme, že má i hodně věrných mezi nynějšími přistěhovalci a jejich potomky. Jen málo teroristických útoků páchají čerství imigranti, daleko spíše to jsou členové současných muslimských komunit v evropských zemích, tedy ti lidé, o kterých nám mediální mainstream neustále tvrdí, jak jsou tady skvěle integrovaní.

Po každém útoku je to stejné. Dozvíme se, že policie o pachateli něco věděla, že měl psychické problémy, ale že to byl slušný chlapec, který zdravil sousedy. A jako vždy to nemá nic společného s islámem. Dokud se budou pořád jen opakovat takové politicky korektní žvásty, nebudeme schopni si s tím poradit, protože nedokážeme nahlas deklarovat to, že jsme ve válce, a to už dávno.

Je to jiný druh války s jinými „zbraněmi“, to však nic nemění na faktu, že je to ničivý ozbrojený konflikt, v němž jde o bytí a nebytí západní civilizace, proti níž stojí totalitní, nenávistná a despotická ideologie islamismu. A ta je evidentně postavena na islámském náboženství, představuje jeho extrémní formu, a proto bude prostě nutné přistoupit i na určitá opatření vůči členům této komunity. Američané také za druhé světové války museli sledovat nebo internovat „svoje“ Němce a Japonce.