Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová, nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… V čem byl podle vás rok 2015 především přelomový? A co zapříčinilo všechny ty negativní události, které měly celosvětový dopad?

Právě končící rok zcela jistě patřil mezi ty složitější, ale nedovolím si ho srovnávat s jinými. Těžko můžeme srovnávat finanční krizi a následnou recesi, během které bankrotovaly firmy a lidé masově přicházeli o práci, s válkou na Ukrajině, ruskou anexí Krymu nebo migrační krizí. Z českého pohledu se nás finanční krize a recese dotkly asi více než krize uprchlická, teroristické útoky nebo válka na východě Ukrajiny. Asi si všímáte, že na rozdíl od vás nehovořím o občanské válce na Ukrajině, protože tamní konflikty zahrnovaly i otevřenou a skrytou agresi cizího státu. Já doufám, že rok 2015 bude především přelomový tím, že se z uvedených krizí a dalších tíživých událostí poučíme a budeme efektivnější, a především rychlejší při jejich řešení a prozíravější v předvídání jim obdobných. Co je zapříčinilo? Každou něco jiného, ale všechny měly jedno společné – lidský faktor, který opřený o hloupost, aroganci a bohorovnost selhal.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Za úspěch považuji to, že lidé, respektive některé politické elity evropských států, ještě neztratili schopnost sebereflexe a začínají si mnohé chyby uvědomovat. Pozice se přece jen posouvají a ty extrémní se blíží více středu. Bohužel to je na můj vkus trochu málo. EU byla nejednotná, politici členských států málo prozíraví a v něčem naivní, jiní zase populističtí či doslova xenofobní. Unie se nešťastným krokem závazných kvót polarizovala; místo toho, aby hledala společná řešení a ta uplatňovala v praxi. Mnozí politici zaspali a nebyli schopni na unijní úrovni nabízet efektivní a alternativní řešení i strategie k mnohdy navrhovaným nesmyslům. I českým politikům trvalo si uvědomit, co vede k tomu mít v EU vliv. Po 11 letech členství v EU jsme v některých elementárnostech měli být dál. Toho se chopili populisté, kteří využili logického strachu lidí. Děsí mě, že lidé, kteří nemají žádné myšlenky, konstruktivní návrhy a jsou ponořeni do krátkozrakých stupidit, mohou skórovat. Za pozitivum ale považuji, že jsme si uvědomili, že efektivně čelit ilegální migraci nebo utečeneckému exodu vůbec můžeme pouze společně. Jednotlivé země to nejsou schopny zvládnout samostatně.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Rozděluje skutečně prezident Zeman společnost, jak to tvrdí někteří jeho kritikové, anebo je to jinak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat? Za co byste prezidenta pochválil a naopak zač zaslouží kritiku?

Názor na prezidenta a jeho roli se bude samozřejmě lišit. Jeho sympatizanti nebudou váhat zítra vyrazit na Albertov a obdivovat každé jeho slovo, jiní mu nemohou přijít na jméno. To jsou evidentní emoce, všudypřítomné. A to je špatně. Společnost je v tomto směru rozdělená více a emotivněji, než je zdrávo. Já mám blíže k těm, kteří už moc jeho kroky nevnímají. Když se zeptáte v zahraničí, teď nemám na mysli Moskvu, tak ho nikdo moc vážně nebere, jeho názory spíše ignorují. A to nejen jeho názoroví odpůrci. A to je ten nejhorší stav, pro něj i ČR. Já ho vnímám obdobně. Není na mě chválit ústavního činitele, ale oceňuji jeho rozhodná slova v otázce boje s terorismem. Teď bychom je měli naplnit konkrétním, nikoliv alibistickým příspěvkem. 

Něco podobného jako v České republice se dalo pozorovat i v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj?

Určitou nespokojenost s tzv. tradičními stranami máme možnost vidět delší dobu, dlouho před uprchlickou krizí. Stačí se podívat do Česka. Je to tedy spíše otázka selhání některých politických elit a krize politiky, která pak také dopadá na EU, jíž mylně vyčítáme to, co je problémem v jejích členských státech. Ale i poslední krajské volby ve Francii ukázaly, že demokracie přes veškeré neduhy, korupci, aroganci části politiků, absenci politických vizí a politické odvahy obstojí v konfrontaci s krajními politickými silami, nalevo i napravo. Ale je třeba se sebrat, musíme zabránit prohloubení krize politiky a účinně řešit problémy, které lidi skutečně zajímají a trápí.    

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně a prý zavádí reformy. Evropská unie také nastartovala v souvislosti s tím řadu nových kontrolních mechanismů, které už ale řada zemí kritizuje. Jak hodnotit tento stav? Podaří se zabránit dalším krizím? Nehrozí rozpad EU, když například Velká Británie a také Dánsko přehodnocují své členství v Unii? 

Na půdě Evropského parlamentu jsem zaregistroval spíše snahu problémy řešit, dokonce bych řekl, že naše frakce a zejména její lídr Verhofstadt sehráli klíčovou roli během jednání s řeckým premiérem na plénu EP. Od památného projevu Verhofstadta se věci v Řecku hnuly. Věnovali jsme tomu řadu dní usilovné přípravné práce. Kdybyste se měli možnost Tsiprase zeptat, kdo sehrál klíčovou roli, myslím, že by mnohé z toho, co říkám, potvrdil. To vím jistě. Já tu kritiku „kontrolních mechanismů“ ze strany zemí jako vy nevidím, rozhodně ne jako zásadní a výraznou. Možná někomu vadí, že se podařilo, alespoň pro danou chvíli, krizi zažehnat, a proto vystupuje tak, jak vystupuje, a hledá, jak EU rozleptávat. Je zcela logické, že jsme Řecko přiměli k rozumu a reformám. Další přešlapování na místě by mělo zásadní dopad na ostatní země EU. Pokud je národním specifikem někoho, že žije na dluh a na úkor jiných, pak takové specifikum budu rád nerespektovat. Na vaši otázku odpovídám, že rozpad EU nehrozí, ale může se v dalších letech výrazněji měnit. Nejsem si vědom, že by Dánsko přehodnocovalo své členství v EU, jiná situace je v Británii, kde premiér Cameron primárně čelí problémům ve vlastní straně. Jednání o některých změnách v EU se již vedou, ale musí jít o skutečné a pro všechny přijatelné reformní kroky. Británie pak řekne, zda chce v EU zůstat, nebo ne.      

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu? 

Byť Rusko umně využilo situaci v Sýrii a aktivně se zapojilo do „řešení“ tamní situace, pozici v tomto roce spíše ztratilo a sebe samo marginalizovalo. Tragickou a neomluvitelnou chybou byla intervence na Ukrajině, na kterou se samo snaží raději zapomenout nebo ji zastřít. Angažovanost v Sýrii sice pozici částečně posílila, ale některé hlubší problémy nikterak neovlivnila. Bohužel s vámi nemohu souhlasit, že Rusové bombardovali jen pozice ISIS. To až od určitého momentu. Podstatnou skutečností však je, že s Ruskem nelze než ve věci řešení situace v Sýrii spolupracovat, a to jsem psal ještě dlouho před jeho intervencí.  

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzejí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomiky EU a USA? Nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – transfer pracovních míst na levný Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…?

Americká ekonomika je na tom celkem slušně a myslím, že by některé evropské země byly rády, kdyby na tom byly obdobně. To neznamená, že vše je příkladné. Naopak, i Američané musejí přistoupit k některým dalším reformním krokům. Podnikatelské prostředí i v USA čelí zbytečným administrativním zásahům. Obamova administrativa je na můj vkus až příliš intervencionistická. Evropa potřebuje řadu reformních kroků. Administrativní zátěž je enormní, některé klíčové ekonomiky potřebují strukturální reformy. Jsem rád, že jsem přispěl k nové institucionální dohodě v EU, která povede k lepší a jednodušší regulaci, snížení zátěže, podnětu růstu. Ale co říká česká politická reprezentace na digitální ekonomiku, elektronizaci veřejné správy, vyšší investice do vývoje a vzdělání, oběhovou ekonomiku? A mohl bych pokračovat. Bez důsledného úsilí ve všech těchto i dalších oblastech nebude růst v ČR dlouhodobě udržitelný. A také bych byl rád, abychom růst méně projídali. Příliš nerozumím vaší poznámce o robotizaci a automatizaci. Doufám, že nechcete, abychom se vrátili k manufaktuře.   

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „... je střídání hegemona nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států mohou projevit na mezinárodních vztazích?

Pana Krejčího neznám, ani jeho názory. Bez ohledu na to, která ekonomika bude na světě největší, nedomnívám se, že to bude mít fatální dopad na mezinárodní vztahy. Sám větší konkurenci vítám, když je fér. Když bude čínská ekonomika největší při respektování všech odpovídajících norem, od pracovněprávních přes environmentální až po technické, nechť tomu tak je a ostatní se snaží dorovnat. Nemyslím však, že tomu tak je. 

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb v USA? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Americké společnosti věřím víc, než abych se domníval, že exot typu Trumpa by volby vyhrál. Uvidíme, kdo vyhraje a jaké důsledky to bude mít. 

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si konečně s migrační krizí, nebo se nakonec všichni tak trochu staneme obětí novodobého džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému úpadku, jak varují někteří analytici?

Zvykněme si, že nikdo za nás nic nevyřeší. Jsme součástí EU a já kategoricky odmítám tvrzení, že v ní nic nezmůžeme, že jsme příliš malí. To se rovnou můžeme začít litovat a schovávat za něčí sukni. Moje zkušenost je, že vliv lze mít a můžeme se podílet na řešení. Musíme však vědět, co chceme, musíme být konstruktivní, zvolit správnou strategii a umět najít spojence. Přestaňme se marginalizovat, nesmíme se s prominutím podělat. Vývoj záleží i na nás. S migrační krizí a dalšími výzvami si můžeme poradit, ale bude záležet na tom, jak si my jako Unie budeme počínat. Řešení jsou. Nebude to však hned, bude to něco stát. Migrační krizi prostě musíme dostat pod kontrolu, ilegální migrace se nesmí vyplácet.

Kdo se stal v letošním roce z vašeho pohledu nejvýraznější postavou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka a Miroslav Kalousek?

Mám rád výrazné osobnosti, ale pro mě politika není o jednotlivcích. Co se týká jednotlivců, u mě nikdy nebude bodovat hrubián, obstrukčník, váhavý střelec, populista, sólista, sobec. Ocením člověka s politickou a osobní odvahou, člověka s vizí, programem, člověka inovativního, kreativního, lišícího se, nesledujícího své osobní cíle nebo průzkumy veřejného mínění, člověka, který myslí za rámec volebního období.   

Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám nebo případným otřesům ve vládní koalici či vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (konkrétně která?), proevropská pravice, někdo jiný…?

Uvidíme, neumím věštit. Doufám, že ti, kteří chtějí měnit českou společnost k lepšímu, jež vědí jak a mají odvahu kroky realizovat, ti, kdo umějí zatočit s klientelismem, korupcí a uspokojením, ti, kdo umějí přispět ke zlepšení postavení ČR v EU.

Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok něco takového?

Přijde mi to úsměvné. Moc nerozumím démonizaci Andreje Babiše. Já bych se štiky v rybníce plném kaprů zase tolik nebál. Mějme více sebevědomí, než abychom se báli ztráty svobody. Tu si, věřím, už kdykoliv v budoucnu ochráníme, ať už nebezpečí přijde zvenku nebo zevnitř.