Předkladatelé návrhu chtějí pohnat Klause před Ústavní soud kvůli údajné velezradě. Měl se jí dopustit zejména vyhlášením novoroční amnestie, ale i dalšími skutky - například nepodepsání dodatku lisabonské smlouvy nebo nejmenování nových ústavních soudců. „Má-li se ve společnosti zvyšovat právní povědomí, tak by měl mít nejvyšší ústavní činitel v prvé řadě respekt vůči soudnímu rozhodnutí,“ řekl v rozhovoru pro ParlamentníListy. cz senátor Libor Michálek.

Vy jste také jedním ze senátorů, kteří podali návrh na zrušení části prezidentské amnestie, týkající se zastavení trestních řízení. Myslíte si, že se podaří u Ústavního soudu uspět, protože názory právníků se velmi liší, což asi také vidíte?

Vidím to. A jsem si vědom rizika, že věc může skončit na nějakém procesním zamítnutí. Považoval bych ale za chybu, pokud by se Senát nepokusil na kroky prezidenta Klause reagovat. Je ve veřejném zájmu, aby důsledky neprofesionálně provedené amnestie byly minimalizovány. A nepřizná-li Ústavní soud aktivní legitimaci senátorům z důvodu, že nebude u rozhodnutí prezidenta spatřovat znaky právního předpisu, může toto rozhodnutí považovat alespoň za jiný zásah veřejné moci do ústavních práv poškozených osob a přiznat aktivní legitimaci jim.

• TÉMA: Amnestie

Myslíte si, ať už to dopadne jakkoli, že podání k Ústavnímu soudu mělo smysl?

Určitě si myslím, že to byla jediná možnost, jak na tu bezprecedentní situaci reagovat. Jedna věc je, že prezident má obecně právo amnestii vyhlásit, ale myslím, že ústavní práva se musí posuzovat v celém komplexu a není možné vytrhávat jednotlivosti. Když se uplatní právo na vyhlášení amnestie u desítek osob, které páchaly majetkovou trestnou činnost, není možné současně pošlapat ústavní práva desetitisíců jiných osob, například jejich práv na ochranu majetku nebo práv na spravedlivý proces. A je-li nepoměr mezi amnestovanými a poškozenými tak značný jako například u závažných hospodářských trestných činů, kde není praktická možnost domoci se náhrady škody v občansko-právním řízení, není překvapivé, že řada lidí považuje takto intenzivní zásah moci výkonné do kompetence moci soudní za významné nabourání základních zásad demokratického právního řádu.

Nepřiznává vláda nějaké své pochybení, když se připravuje návrh, podle něhož by se stát vzdal soudních poplatků u poškozených amnestií, aby se mohli domáhat náhrady škody?

Beru to zase jako pseudoopatření. Já jsem třináct let dělal v oblasti finančního dohledu, takže vím, jak je obtížně dokazovat porušení povinnosti ze strany finanční instituce. To může skutečně udělat organizace typu ČNB nebo orgány činné v trestním řízení. Ty mají možnost se dostat ke smlouvám, mají možnost dokázat porušení zákona. Je zcela iracionální předpokládat, že by fyzická osoba, nějaký pan Vonásek, úspěšně žalovala Union banku za vznik škody pro porušení její povinnosti, protože nikdy nemá šanci dostat se do střev dokumentace finanční instituce. Pokud stát nedovedl odvést práci a dokázat porušení povinnosti, ať už zaviněně nebo nezaviněně, tak představa, že to udělá klient, je absurdní. I kdyby měl sebelepší advokáty, tak je stejně v pozici toho, kdo tahá za kratší konec, protože se ocitne v důkazní nouzi. Pokud orgány činné v trestním řízení mají červenou k dalšímu prošetřování kvůli amnestii, tak žádné osvobození od soudních poplatků poškozeným nepomůže. Je to zoufalá snaha vytvořit dojem, že tato vláda je na straně občanů. A to si myslím, že dávno neplatí.

• TÉMA: Velezrada

S amnestií úzce souvisí žaloba na prezidenta Ústavnímu soudu, pod ni jste se také podepsal. Jaké vás k tomu vedly důvody?

Přiznám se, že nejdřív jsem nebyl žalobě pro velezradu příliš nakloněn a sázel jsem víc na ústavní stížnost ve věci amnestie. Ale změnil jsem názor, když jsem se začal víc zajímat, jak je velezrada definována. Ono to opravdu není stejné jako vlastizrada, kde musí jít o jednání ve prospěch cizí mocnosti. Nemusí tedy jít jen o zásadní zneužití funkce vrchního velitele ozbrojených sil. Velezrada je pojata i jako jednání proti zásadám demokratického státu. A když se člověk podívá, jak je rozdělena moc soudní, výkonná a zákonodárná, dospěje k závěru, že když prezident například ignoroval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je to věc, kterou by si nejvyšší ústavní činitel dovolovat neměl. Má-li se ve společnosti zvyšovat právní povědomí, tak by měl mít nejvyšší ústavní činitel v prvé řadě respekt vůči soudnímu rozhodnutí. V okamžiku, kdy ho prezident ignoruje, podkopává základní atributy, jak to má v demokratickém státě fungovat.

Myslíte si, že prezident Václav Klaus zásady demokratického státu porušil?

Ano. Třeba nečinnost při jmenování ústavních soudců, která může za určité konstelace podvázat schopnost přijetí rozhodnutí, protože na některé případy musí být devět ústavních soudců. Čím méně soudců Ústavní soud má, tím je komplikovanější tohoto kvóra dosáhnout, a některé důležité případy pak není možné rozhodnout, což může mít velmi negativní důsledky. Jak jsem měl možnost se seznámit s návrhem žaloby, tak vnímám, že prvky nabourávání zásad demokratického právního řádu jsou ze strany stávající hlavy státu viditelné na více frontách, nejen v otázce amnestie.