Začněme tím, co postihlo celý svět a s čím konkrétně Evropa bojuje už půl roku. Jak hodnotíte kroky české vlády od propuknutí koronavirové krize na našem území, a je namístě nekončící kritika od opozice především na adresu premiéra Andreje Babiše a ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha?

Když to celé začalo, tak před naší vládou byla zcela neznámá krajina a nikdo nemohl tušit, co se bude ve skutečnosti dít. Nikdo nemohl například vědět, jaká bude skutečná smrtnost toho neznámého viru a s jakou intenzitou se bude šířit. Takže myslím, že tváří v tvář tolika neznámým zareagovala vláda vcelku správně a přiměřeně.

Dnes, kdy už je těch informací daleko více, jsou ta opatření mírnější a ve všech směrech úspornější. To, že bylo počínání vlády, ať už takové nebo jiné, setrvale kritizováno opozicí, se jí může jevit jako politicky výhodné. Ale já si nemyslím, že je to příliš předvídavé a moudré z pohledu zájmu státu jako celku.

V dějinách každého státu se totiž vyskytnou okamžiky, kdy je jako celek ohrožen něčím zvenčí a když takového ohrožení, které je všeobecně sdíleným zážitkem, není všemi politickými silami využito k posílení občanské soudržnosti, tak se pak jen těžko mohou takové soudržnosti dovolávat, až k nějakému státnímu ohrožení dojde v situaci, kdy ten stát třeba zrovna povedou oni sami. A nekonečný koloběh toho, kdy si rozhodující politické síly ke škodě vlastního státu stále dokola při každé příležitosti vracejí všechny skutečné i domnělé křivdičky a podrázky, se pak nikdy nepřeruší.

Vedle zdravotních rizik souvisejících s možnou nákazou nemocí covid-19 se nedávno u nás docela bouřlivě diskutovalo o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Co si o tzv. Istanbulské úmluvě, o níž se léta přou její zastánci a kritici, myslíte, a co by mohla Česku přinést, ať už pozitivního, či negativního?

Istanbulská úmluva je z rodu těch smluv, které když se mají schválit, tak se v jejich prospěch argumentuje tvrzením, že vlastně o nic nejde, že už to beztak všechno dodržujeme. Ale jakmile se taková smlouva schválí, začnou se právě na ni všichni aktivisté odvolávat a na základě její takto zakotvené existence do právního řádu se začnou všechna ta dosavadní ustanovení měnit a extendovat.

Snad ale dnes už poslanci nejsou tak hloupí, aby tento, v minulosti již několikrát použitý starý trik, neprokoukli, a nenechají si namluvit, že o nic nejde. Právě naopak, každá taková smlouva už jen sama o sobě omezuje naši státní suverenitu. A zpravidla i zavádí do našeho právního řádu nějaké nové neomarxistické a ryze levicové, nám dosud cizí přístupy ke společnosti.

Pokud čeští poslanci cítí potřebu řešit nějaký problém s domácím násilím, mohou tak učinit na základě vlastního rozhodnutí a přijmout k té věci vlastní zákonnou úpravu. Naprosto není nutné se takto deklaratorně hlásit k nějakým úmluvám, které vznikaly na základě nejasného lobbistického tlaku a snaží se upravovat něco, co za podstatné považují lidé, kteří s Českou republikou nemají naprosto nic společného.

V kritice Úmluvy zašel úplně nejdál kněz Petr Piťha během kázání v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava v roce 2018. Podle něj by občany čekalo po jejím zavedení do našeho právního řádu roztrhání a rozehnání rodin, odebrání, prodání a věznění dětí, deportace do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru či prohlášení homosexuálů za nadřazenou vládnoucí třídu. Není tohle už úplná démonizace textu, nebo z něj něco takového opravdu vyplývá?

Petr Piťha je moudrý, vážený a seriózní muž a já si ho pamatuji jako našeho asi vůbec nejlepšího ministra školství. Takže pokud tento člověk říká takové zásadní věci o nějaké smlouvě, pak nepochybně mluví na základě hlubokého porozumění textu té smlouvy. Po pravdě řečeno, nic dalšího bych já sám už třeba ani nepotřeboval vědět k tomu, abych si byl zcela jist, že ta smlouva do českého právního řádu nepatří ani náhodou a že je třeba ji se vší vehemencí odmítnout.