Volby do Evropského parlamentu u nás provázela rekordně nejnižší volební účast od roku 1989. V čem je problém? Je to neznalostí toho, o čem EP rozhoduje, nebo je to lidem zkrátka jedno?

Lidé zjevně nepokládají EP za důležitý, podobně jako u Senátu nemají pocit, že volba má vliv na jejich život, že mohou něco změnit. Paradoxně se beztak nízký zájem o volby do EP s časem snižuje, a to navzdory tomu, jak silně evropská legislativa za těch 10 let ovlivnila každodenní život občanů. To je ale problém stran, že svým voličům neumí vysvětlit význam EP a co pro ně v případě úspěchu udělají. Ty, které to dokážou, neztrácejí a bodují. Letos se to ovšem povedlo pouze lidovcům.

ODS slovy svého předsedy Petra Fialy v eurovolbách dosáhla maxima možného. Sdílíte takové hodnocení?

Předseda ODS to musí říkat. Otázka je, kam až se ono „maximum možného" ještě může posouvat. V roce 2009 přivedla ODS k volbám do EP tři čtvrtě milionu voličů, letos 116 tisíc…

Publicista a někdejší poradce Mirka Topolánka a Václava Klause Tomáš Haas napsal, že ODS teď podle čísel volili pouze členové a jejich rodinní příslušníci a že v takovém případě by to ODS měla zabalit, zhasnout a odejít do historie. Je to až tak hrozné? Co může ODS dělat, aby se voliči začali vracet?

Nechci ODS radit, to už není moje práce. Dlouhodobě ale mám na příčiny jejího pádu zcela jiný názor než ten většinový. Od roku 2010 ODS postrádá silného a prozíravého vůdce, s nímž by se voliči mohli ztotožnit, protože pro ně je srozumitelný a vědí, co od něj čekat. Petr Fiala je mi sympatický, ale jak říká historik Paul Johnson, úspěšnými státníky zřídka bývají intelektuálové, spíše muži činu.

Na lednovém volebním kongresu občanských demokratů často zaznívala slova o novém začátku, o tom, jak strana znovu získá důvěru od svých bývalých voličů a podobně. Nakolik je v tom nové vedení úspěšné?

Opravdu musím říct, že ODS jsem vypustil ze svého hledáčku zájmů. Poslední šanci, kdy ještě mohla odvrátit katastrofu, měla podle mě v roce 2012. Rozhodla se ale opět potvrdit ve funkci Petra Nečase, což jsem tehdy hodnotil jako kolektivní sebevraždu.