V okamžiku, kdy rozhovor vychází, končí prezidentský mandát Václava Klause. Jako jeho dlouholetý spolupracovník, můžete na úvod shrnout, jak jste s ním to desetiletí na Hradě vnímal?

Neuvěřitelná zkušenost, neuvěřitelná příležitost být v klíčové chvíli vývoje tohoto státu tam, kde se dějiny dělaly a pocit vděčnosti nebesům, že mi to dovolila.

Je to epocha, která se prolnula s epochou Václava Havla ve fatálním okamžiku jeho smrti. Dokonce bych řekl, že smrt Václava Havla a odchod Václava Klause z Pražského hradu jsou dokonalými symboly konce této epochy, kterou jsme za a) ještě nedocenili, za b) nevíme, že vůbec epochou byla a za c), připravuje epochu novou. A z té epochy nové mám velké obavy.

Pokud se mám ohlédnout, je tam několik klíčových okamžiků. Chvíle, kdy jsme stoupali na Blaník při přistoupení České republiky k EU, zatímco na Staroměstském náměstí pan Špidla slavil. Je to určitě chvíle Lisabonské smlouvy a v závěru ta úžasná havlistická smršť, rozpoutaná kolem údajně kontroverzní amnestie. Ve skutečnosti ale to desetiletí, nebo spíš dvě pětiletí, bylo čtyřiadvacetihodinovou prací, 365 dní v roce na milionech věcí, které veřejnost neviděla buďto proto, že nejsou tak přitažlivé, anebo že byly mediálně utajeny.

Musím říct, že ParlamentníListy.cz byly po svém vzniku jedním z mála prostorů, kde se občas některé informace objevovaly a kde byly relativně objektivně viděny. A to teď neříkám proto, že tento rozhovor děláme právě pro ParlamentníListy.cz.

Je-li možné to takto zjednodušit, co během těch dvou pětiletí považujete za největší úspěch či případně neúspěch Václava Klause?

Nechci opakovat Václava Klause a jeho rozhovor v televizi, kde říkal, že se to strašně špatně vypichuje. Ale byly spíš okamžiky, kdy člověk cítil hrdost, a byly okamžiky, kdy cítil zoufalství. Hrdost jsem cítil, když jsem v OSN poslouchal jeho projev, který se vždycky lišil od těch nesmyslných žvástů, které v tom totálně vychlazeném baráku zaznívaly. A najednou mluvil člověk, který vzal to téma vážně a vážně o něm mluvil. Obdobnou hrdost jsem cítil, když promluvil v Evropském parlamentu a bolševičtí europoslanci se zvedali a odcházeli, zatímco ti nebolševičtí mu tleskali. To byly krásné okamžiky hrdosti na to, že ještě existujeme a že je Václav Klaus svorník na špičce pyramidy, který je samozřejmě mediálně proklínán, ale něco zásadního pro tu zemi činí.

Pak jsem měl ty okamžiky smutku, když jsem se díval, jak prezident otvírá desky a podepisuje Lisabonskou smlouvu, protože ho k tomu donutil Ústavní soud. V tomto slova smyslu mise Václava Klause jedno odhalila. Ústavní systém byl za pochodu revolučně změněn, a že to, co ještě na začátku jeho mise vypadalo jako demokracie, se během deseti let (právě proto, že tam byl on a s těmi institucemi se utkával) ukázalo, že to tak není. Klasický příklad je ta slavná kauza soudního čekatele Langra, kdy nakonec Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že prezident musí vydat rozhodnutí. Naprosto protiústavní akt! Protože se nemáte kde dovolat, protože Ústavní soud je v rukou levice, anebo havlistů, což je radikální typ levice, tak se to samozřejmě veřejnost nedozví, ale došlo k naprosto flagrantnímu porušení institutu prezidenta a všichni mlčí… A dokonce je to dnes obsahem žaloby!