Zdá se, že emoce se v naší zemi alespoň částečně uklidňují. Jak byste s odstupem času vůbec zhodnotil události okolo návštěvy dalajlámy, politické hádky kolem ní, „kauzu Brady“ a výzvy umělců k neklidu?

... a čo vy si predstavujetě pod takým pojmom „absurdný“. Asi žádné slovo jako absurdita nevystihuje celou tuto záležitost lépe. Protože neinklinuji ani k těm, kteří jsou označováni za kavárnu, a ani k těm, kteří budou pana prezidenta vynášet do nebes za každou cenu, rozhodl jsem se i bez emocí vytvořit časovou osu událostí tak, jak následovaly, a použil jsem pouze doložitelná fakta. Žádné emoce či náklonnosti ke komukoliv. Výsledkem bylo, že celá aféra se nedá nazvat jinak než uměle vytvořenou bublinou, která posloužila svému účelu a pak potichoučku splaskla. Jak je u nás běžné, vlk se opět nažral a společnost se zase o něco více rozdělila. Petr Gazdík si polechtal ego, když byl za superstar na náměstí, umělci plácli do vody a prd z toho.

Česká veřejnost včetně politické scény je opět, jak říkáte, o něco víc rozdělená. Jedna strana tvrdí, že naše špičková politická reprezentace udělala dobře, když vydala prohlášení, kde se distancovala od návštěvy dalajlámy, a že oficiálně se s ním nesetkávají ani politici významných západních zemí. Druhá strana naopak říká, že zbytečně poklonkujeme Východu a i ministři bez ohledu na pravidla diplomacie se mohou setkávat, s kým chtějí. Komu tedy věřit?

Blíží se volby, a tak naše politická scéna musí být rozdělená. A v době, kdy se přestalo snadno dělit na levici a pravici, je třeba hledat zástupné problémy a dělit se donekonečna na nich. Jak by jinak voliči poznali, koho mají vlastně volit? Prakticky nikdo už nemá žádný program, veškerá politická prohlášení se smrskla pouze na to, mít na danou věc nějaký názor. Žádné nové myšlenky, žádná evoluce ideologií. Jen příklon tam či onam na základě nějakého sociologického průzkumu. Takhle ale nejde vést ani firmu, ani stát a ani nic jiného. Musím mít vizi, koncepci a musím si stanovit cíle a podle těchto cílů zvolit tu nejlepší cestu pro co největší množství obyvatel, a přitom se postarat o všechny, kteří pomoc potřebují. Takhle jednoduché to je, a přesto je to nad síly našich politických reprezentací. Tím se dostávám ke druhé části vaší otázky. Měl „dopis čtyř“ vzniknout, nebo ne? Inu, vládní politika je pro obchodní spolupráci s Čínou, a je-li tato spolupráce přínosem pro české občany, nechť ji podporujeme, jak to jen jde. Má-li tam být přínos jen pro nějaké jednotlivce, pak je to vrcholně podezřelé. Já osobně v obchodní spolupráci se zemí, jako je Čína, problém nevidím. Jako každá země má svoje klady a zápory. Systém je tam nastavený tak, aby fungoval pro 1,7 miliardy lidí. Co na tom chceme kritizovat? Vždyť my tady se ani neshodneme, jestli kouřit nebo nekouřit v restauracích. V našich představách o fungování takové země prostě musíme vzít v úvahu i její ohromnou velikost. A co se setkání s dalajlámou týče, poněkolikáté musím zopakovat. Je-li to setkání s duchovním vůdcem, pak jedině neoficiální a v soukromí – jsme sekulární stát a náboženství v politice nemá co dělat. Chce-li se s ním setkat někdo politicky a oficiálně, pak vznikne problém. Kdo jej do jeho úřadu zvolil? Kritizujeme-li Čínu za nedemokratičnost, pak dalajláma neprošel demokratickým procesem a nebyl volen lidmi a je třeba na to brát zřetel.

Nejen příznivci prezidenta Zemana si libují, že „český Majdan“ se nezdařil a že to pražské elity s protesty poněkud přehnaly. Má tato část veřejnosti pravdu? A jak vůbec posuzujete vystoupení Vojtěcha Dyka, Jiřího Bartošky či Jana Krause? Byli ve svých názorech poněkud mimo, anebo uspěli a zažehli potřebnou jiskru? Co říci na názory některých lidí, kteří například doporučují těmto „revolucionářům“ vyjet do ekonomicky slabších regionů, aby se dostali do reality a poznali skutečné problémy obyčejných lidí…