Na konferenci věnované projektu nových čínských hedvábných stezek jste prohlásil, že by mohl pomoci ekonomicky slabým jižním zemím, což by v důsledku mohl být i dobrý nástroj k potírání islámského radikalismu. Není to moc velký idealismus či v nedohlednu?

Také jsem ale řekl, že USA na počátku této dekády vystoupily s projektem hedvábné stezky, který se týkal konkrétně Afghánistánu. Myšlenka, že na základě ekonomického pozvednutí země můžeme dosáhnout odradikalizování části populace, která nevidí jiné možnosti přivýdělku než bojovat třeba za Tálibán, byla zcela správná. Problém v případě Američanů tkvěl v tom, že na to neměli ekonomické prostředky. Jestliže dnes Čína přichází s projektem Hedvábné stezky a je ochotna do toho projektu alokovat poměrně značné finanční částky, tak by to mohlo vyjít. Tuším, že ve fondu Hedvábné stezky je čtyřicet miliard dolarů a plus k tomu Asijská infrastrukturní a investiční banka, která disponuje sto miliardami dolarů. Ochota investovat do infrastrukturních projektů i v rizikových regionech, jako je Pákistán, Střední Asie či Afghánistán, je podle mě krok správným směrem. Ostatně Afghánistán se poprvé po železnici spojil s východním pobřežím Číny, kde je poptávka po afghánských rozinkách. Na čínském trhu uspěly. Je to malý krok, ale důležitý.

Stejně jako v Afghánistánu je třeba postupovat i v zemích Střední Asie. Zdejší země stojí bezpečnostně na sopce s ohledem na svůj socioekonomický vývoj. Kdyby tam řada lidí viděla jinou životní perspektivu než v nějakých radikálních uskupeních a měla by před sebou jistotu práce či solidní obživy, mohla by se míra radikalismu zmenšit. Uváděl jsem příklad Pákistánu, kde je obrovský problém nedostatku elektrické energie. Čína tam staví několik tepelných elektráren, které mají odstranit energetický deficit. Pokud nemáte energii, nelze rozvíjet průmyslovou výrobu ani zemědělství. Z tohoto hlediska si myslím, že přístup je správný. Na druhé straně Čína není žádná altruistická země a vidí v tom pochopitelně šanci i pro nějaký vlastní ekonomický benefit. Nicméně to je naprosto přirozené a nelze se tomu divit.

Když se ale podíváme do historie, jak fungovala Hedvábná stezka, tak byla z hlediska bezpečnosti vždy dost riziková. Nemyslíte si, že projekt je z tohoto pohledu nedomyšlený?

Ochrana kritické infrastruktury, mezi níž patří i dopravní tepny, je samozřejmě klíčová. Jednoznačně záleží na tom, do jaké míry se k projektům postaví místní vlády a nakolik budou schopny věnovat své síly k tomu, aby jednotlivé dopravní koridory a jiné stavby ochránily. Podle mě zas tak úplně bezmocné se svými vojenskými a bezpečnostními kapacitami nejsou. Máte ale pravdu, že jde o určité úzké hrdlo celého plánu. Protože radikální islamisté musí v ekonomickém rozvoji logicky vidět ohrožení svých plánů a jistě podniknou vše k tomu, aby takový vývoj překazili.  

Ze Středního východu a Afriky ohrožuje Evropu vývoz radikálního islámu. Pomůže zničení Islámského státu (IS) anebo jen posílí další radikální či teroristické organizace, které se více zaměří na útoky v Evropě či USA?

Je to poměrně jasné. Islámský stát bude zlikvidován, respektive na teritoriu, které ovládá. Bude to obtížné, ale je to splnitelné. Ideologie a bojovníci ovšem nezmizí. Jestliže je tam podle údajů evropských zpravodajských služeb čtyři až pět tisíc bojovníků s evropskými pasy, tak ti se začnou vracet do Evropy. Všechny není možné podchytit a zadržet. Včera jsem četl analýzu jednoho holandského bezpečnostního experta, který uvedl, že se v Evropě nachází několik desítek džihádistů, kteří jsou potenciálně připraveni v evropských městech páchat teroristické útoky. Leccos potvrzují i nedávno odhalené plány útoků ve Francii. Stručně řečeno existuje přímá úměra mezi likvidací IS v Sýrii a Iráku a růstem teroristických hrozeb pro Evropu.  

Druhý aspekt je, že IS může metastázovat i do oblastí mimo Blízký východ. Viděli jsme v Libyi, že tam měli základnu a podařilo se je eliminovat. Nicméně boj ještě není u konce. Také je možné, že se buňky IS dostanou i do jiných zhroucených států v Africe, třeba v oblasti Sahelu, které nekontrolují vlastní bezpečnostní situaci.

Obyvatelstvo vidí uřezávání hlav, upalování zaživa, používání žen a dětí jako živých obranných štítů, ale přesto mezi ním mají teroristé z IS velkou podporu. Jak je to možné?

Jedna z příčin podpory IS spočívala v naprosto neracionální politice irácké vlády, která nebyla schopna zajistit rovnost sunnitů a šíitů. Z tenzí, které mezi nimi vznikly, nakonec těžil i IS. A pak je zde ještě jedna otázka, na kterou stále nemáme zcela jasnou odpověď: Kdo a jak z vnějších regionálních aktérů podporoval IS? Je např. propočítáno, že IS potřeboval k zajištění svého fungování a vojenských aktivit čtyřicet tisíc barelů ropy denně. Pak také IS potřeboval potraviny, zbraně, atd. Někdo s tím prostě musel IS pomáhat.          

Pořád se hovoří o třetí světové válce. Co si myslíte o podobných úvahách?

Třetí světová válka nebo nová studená válka jsou tak trochu floskule. Byl bych v zacházení s těmito pojmy opatrný. Studenou válku známe a víme, co obnášela. Bipolární svět s jeho ideologickým pozadím je dnes minulostí, dnes existuje více pólů moci a vlivu. Navíc i přes nemalé spory a střety, třeba mezi Západem a Ruskem, existuje řada formátů ke vzájemné komunikaci mezi politickými lídry. O G20 již byla řeč, jsou ale zde i jiné jako např. APEC. A i přes sankce proti Rusku se podívejme, že se s Ruskem komunikuje na nejvyšší úrovni. Stačí se podívat na návštěvy západních státníků v Moskvě za poslední dva roky. A samozřejmě existují i alternativní formáty nezápadních aktérů jako BRICS nebo ŠOS, které musíme brát na vědomí.

Přesto ale existují i rizikové momenty, např. možnost vojenských incidentů mezi NATO a Ruskem na východě Evropy a Čínou a USA v Jihočínském moři. Mám nicméně za to, že všichni aktéři si dobře uvědomují, co je v sázce a že nikdy nepřekročí ony červené čáry. Komunikační kanály stále fungují.     

Když se podíváme do knihy Střet civilizací, tak těch nebezpečných hraničních zón existuje poměrně dost. Takže riziko malého střetu, který vyroste, není až tak nezanedbatelné...

Je pravda, že je Evropa obklopena řetězem lokálních konfliktů, které bezprostředně ohrožují její bezpečnost. Před pěti lety jsme nepředpokládali, že k tomu může dojít. Něčemu Západ napomohl sám svojí hloupou politikou v Iráku či Libyi, kde se po pádu Kaddáfího otevřelo migrační okno do Evropy. Klíčová je dnes otázka, zda bude Evropa schopna řetěz stávajících a potenciálních konfliktů eliminovat a řešit. Jasné je jedno, jak v případě Blízkého východu, Severní Afriky nebo Sahelu to zabere hodně dlouhou dobu, bude to komplikované a drahé z hlediska humanitární a rozvojové pomoci a nepochybně i vojenské síly. Nyní jsme hodně koncentrováni na Sýrii či Libyi, ale když se třeba podívám na situaci v zemích Sahelu vidím zde také možnost vzniku nových Sýrií či Libyí. A je zde také obrovský migrační potenciál. Lidé bez budoucnosti ji budou chtít hledat v Evropě. Rozumím proto německé snaze o nový Marshallův plán pro Afriku.    

Nebyly počátečním spouštěcím mechanismem nepokojů na Blízkém východě konflikty mezi Židy a Palestinci?

Tak se to interpretovat nedá. Naopak si myslím, že Evropa může být velmi ráda, že má na Blízkém východě jeden stabilní stát, Izrael, který vyznává euroatlantické hodnoty. Se svou vojenskou a ekonomickou silou je navíc velmi důležitým hráčem v regionu. Navíc podle mě některé arabské státy využívají palestinský problém jako omluvu pro své záměry, aniž by to s Palestinci mysleli upřímně.

Jaká je vaše prognóza změn ve světě v příštích několika desetiletích?

Odpovím trochu jinak. Kdybychom zde seděli před pětadvaceti lety, tak by ani jeden z nás netušil, co všechno může se světem udělat vznik a rozvoj internetu, mobilní komunikace a sociálních sítí, jak ho může změnit. Na naší listopadové 12. Pražské bezpečnostní konferenci Věda, výzkum, inovace, vzdělávání jako klíč k prosperitě a bezpečnosti EU a České republiky panovala shoda v tom, že se nacházíme v éře digitální revoluce, která totálně změní společnost a její fungování. To je asi jediný jistý fakt pro budoucnost. Jisté ovšem také je, že se budeme muset vyrovnávat s fenoménem nepředvídatelnosti, nepředvídatelných událostí. Letošek v podobě brexitu nebo výsledku amerických prezidentských voleb to dokazuje.