V listopadu 1989 přišla sametová revoluce, vašeho otce rehabilitovali, pozvali jej do Prahy. Víme ale, že než šel do Prahy, rozhodl se vystoupit veřejně po více než 20 letech nejprve v Bratislavě...

Nevím, kdo otce tehdy zavolal. Podle něj u nás došlo k pozitivní změně, ale současně též věděl, že mnoho lidí u nás nebylo tehdy po listopadu 1989 spokojeno s vývojem. Otec lidi nezradil, neodešel ven, byl při tom. I pro mě to bylo pozitivní.

Co jste mu tehdy jako synové říkali, když se začalo mluvit o jeho návratu do politiky? Neměli jste z toho obavy? Přeci jen uběhlo víc než 20 let, kdy byl politicky aktivní...

Nemluvili jsme s ním o tom. Chtěl být jednoduše součástí nové politiky a snažil se, aby vývoj byl pro občana pozitivní. Šel do toho s dobrou vůlí. Ve všech postkomunistických státech se udály prudké změny a zejména majetek tehdy dost dráždil. Jemu ale šlo vždy o dobro občana, ne o majetky.

Dne 23. listopadu 1989 otec poprvé vystoupil na bratislavském náměstí SNP před stotisícovým davem, který ho tehdy bouřlivě přivítal a křičel „Dubček na Hrad“! Bylo to tehdy namístě? Cítil se na to?

Otec nikdy nedělal funkce pro svůj prospěch, aby seděl v nějakém sametovém křesle a bral z toho všechny možné výhody. Nikdy mu nešlo o funkce, dělal politiku proto, aby byl užitečný. Otce i proto někteří považovali za naivního, jiní se ho zase báli a tajně ho nenáviděli. Dokonce ještě v době, kdy Brežněva v Moskvě přemlouval, že tu nastupuje jiná éra a politika by se měla změnit, tak v té době, kdyby tak hodně toužil po funkci a chtěl by být na vrcholu, stačilo, aby se s ním objal a nic by se tu nezměnilo.

Alexander Dubček (Foto: Archiv P. Dubčeka)

O pár dní později přišlo i vystoupení v Praze na Letenské pláni před přibližně milionem lidí. I tehdy se ještě mluvilo o tom, že váš otec by měl nastoupit po Gustávu Husákovi do funkce prezidenta... Jak to on sám vnímal? Prý mu později štáb intenzivně připravoval i volební prezidentskou kampaň...

O žádné kampani nevím. Lidé sice křičeli, ale tehdejší politická scéna rozhodla jinak. Radikální komunisté, kteří tam ještě byli, už měli vybraného kandidáta. Je třeba se podívat na to, kdo koho tehdy volil, že prezidenta volil parlament, jaký to tehdy byl parlament a proč zvolili toho, koho zvolili... Jaký cíl za tím byl? Řeknu to úplně narovinu. Můj otec by nedovolil takto rozebrat národní hospodářství. Velké strategické podniky přešly do privatizace, ale podle otce se mělo národní hospodářství rozdělit tak, aby podniky, které byly prosperující, vedl management, který je k té prosperitě dovedl. Teda ne nějací privatizéři, ale ti, kteří ty podniky k prosperitě dovedli. Jenže to se u nás nestalo.

Nakonec se tedy v prosinci 1989 stal prezidentem Václav Havel, který ale tehdy sám tvrdil, že je to jen dočasné, do prvních svobodných a demokratických voleb, tedy do června 1990. Otec se stal předsedou Federálního shromáždění. Dohoda tehdy byla jasná – po volbách měl být prezidentem váš otec... Nakonec se politické dohody nedodržely... Kdo je porušil? Jak jste to vnímal? Jak to vnímal váš otec? Prý si i poplakal...

Ještě jednou to zopakuji. Podívejte se na složení, kdo koho volil. Havla v podstatě zvolili normalizační komunisti. Proč ho zvolili? Proč se tito komunisté Dubčeka báli? ... Vybrali někoho, kdo jim šel „na ruku“. Můj otec plakal jedině tehdy, když měl z něčeho radost. Kdyby toužil po funkci, zopakuji to ještě jednou: „ťapli by si s Brežněvem a tady by se nikdo ani nepohnul...“ Ale neudělal to. Kdyby tedy skutečně toužil po funkci a po moci, tak nemusel podporovat malou sociální demokracii, ale mohl sedět v Praze.

Nepovažoval to celé otec za podraz?

V politice jsou samozřejmě podrazy. Vždyť už jednou jej podrazili, když bylo hlasování v parlamentu. Kdyby byla přímá volba už tehdy, tak je prezidentem můj otec a ne Havel. To se tehdy vědělo...

Jak potom otec snášel novou roli předsedy parlamentu?

Zodpovědně. Tehdy jsme jej i jako rodina poměrně málo vídali doma, protože on nebyl žádný aparátčík, ale žil i s novou funkcí, neboť chtěl být užitečný.

Po volbách v červnu 1992 už byl otec v čele sociální demokracie na Slovensku a už nebyl předsedou Federálního shromáždění, tím se stal Michal Kováč. Byl už tehdy smířen s tím, že zanikne společný stát? Jak to vnímal?

Protože myšlenky sociální demokracie mu byly vždy velmi blízké, nesoustředil se už na vysoké funkce, ale rozhodl se posílit postavení sociální demokracie. Otec byl samozřejmě smířen s tím, že se rozdělíme, ale tehdy mi řekl: „To je předčasné, Palko, neboť Slovensko na to ještě není zdaleka dobře připravené...“ Bylo jasné, že Slováci toužili po samostatném státě, ale tak, jak jsme si měli lépe připravit vstup do EU, tak jsme si měli lépe připravit i samostatnost.

TRAGICKÁ NEHODA A SMRT

Jak vzpomínáte na 1. září 1992? Proč se tehdy rozhodl pro cestu do Prahy? SNR se tedhy přeci zabývala důležitou debatou o Ústavě SR...

Nepamatuji si přesně, jak to bylo a proč tehdy jel do Prahy.

Tehdy se stala dopravní nehoda, při které se váš otec vážně zranil. Byla to podle vás náhoda? Auto totiž nebylo jeho služební, ani řidič a ochranka Ján Rezník – otec tehdy dostal BMW 535i jako náhradní vozidlo od tehdejšího předsedy FZ ČSR Michala Kováče. Mimochodem tím řidičem byl ten samý Ján Rezník, který vynášel v roce 1990 registrační svazky bývalé StB z bývalé Tisovy vily v Trenčíně, z kterých tehdy „zmizelo“ šest stran, mezi nimi i ta, na které figuroval kandidát tajné spolupráce „Doktor“, nasazený v čase normalizace na vašeho otce. Podle vás „náhoda“?

Kdyby někdo chtěl hodně pátrat a analyzovat, proč se to celé stalo tak, jak se to stalo, mohl to už dávno udělat. Otec byl po nehodě při plném vědomí jeden a půl měsíce, tak se páni vyšetřovatelé mohli tímto mnohem intenzivněji zaobírat.

Alexander Dubček (Foto: Archiv P. Dubčeka)

Vy jste tehdy velmi tvrdě kritizoval zdravotnické pracovníky, že otce odvezli do Prahy na Homolku a ne do Brna. Proč?

Protože to pracoviště v Praze na Homolce zdaleka nemělo takové vybavení jako specializované neurochirurgické pracoviště v Brně. Trval jsem na jeho převozu do Brna nebo případně do Bratislavy, ale v Praze to mohutně blokovali.

Proč tehdy nerespektovali vaše přání?

Protože tehdejší ředitel v Praze tvrdil, že otec není schopný převozu, a já jsem čekal na rozhodnutí otce, a otec váhal.

Ale vy jste lékař – chirurg. Vaše stanovisko přeci měli vážně respektovat...

Neměli mě tam rádi...

Ale názor otce měli přeci respektovat...

Otec nebyl rozhodnutý, stále mu tam někdo „mazal med pod nos“....

Bylo to zranění páteře natolik vážné, aby bránilo převozu?

Pokud nebyli v Praze na Homolce natolik odborně připraveni a nechtěli dovolit ani převoz, tak mohli aspoň přizvat a zavolat své kolegy z Brna a stabilizovat otcovi páteř. Bez stabilizace takovéto zlomeniny totiž dochází ke komplikacím. To neudělali. Navíc nerozumím tomu, proč to vozidlo nedali odborně prověřit, obhlédnout, vyšetřit a posoudit i odborníky automobilky BMW z Bavorska. Ti o to vysloveně žádali, ale nevyhovělo se jim.

Nehodu dodnes pořádně nevyšetřili. Netrval jste už tehdy na tom, aby ji vyšetřili do důsledků? Proč se tak nestalo?

My jsme přeci byli jako rodina na jednání soudu v Českých Budějovicích, ale věci podle nich byly „jasné“. Soud rozhodl dvakrát, že to byla jasná nehoda, odborníci z ČVUT řekli, že příčinou nehody byl smyk. Nikdy to přitom nebylo důsledně a pořádně vyšetřeno... A optám se jinak? Jak je možné, že dodnes nevyšetřili ani smrt Olofa Palmeho či Johna Fitzgeralda Kennedyho? Nebo jiných politiků?

Nehodu provázely i jiné podivné okolnosti, například to, že z místa nehody „zmizela“ otcova aktovka, která se „objevila“ až po několika dnech. Říká se, že v ní měl důležité dokumenty týkající se jeho chystaného svědectví do Moskvy, kde měl vypovídat v otázce invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 do Československa, kromě jiného i o úloze KGB v této události...

Aktovku přinesli rodině až s odstupem času... Ten vpád byl nejasný? Proč si někdo myslí, že za vše mohou Rusové nebo KGB? A co ti naši, kteří šli a jdou po majetku?

Ale v ten samý den, jako havaroval váš otec, zabili ve Varšavě za dosud nevyšetřených okolností polského premiéra Piotra Jaroszewicza i s manželkou, který též měl jít vypovídat do Moskvy jako korunní svěděk k vpádu spojeneckých vojsk. I to je náhoda?

Na tuto otázku vám neumím zodpovědně odpovědět.

Připouštíte, že KGB mohlo být za smrtí vašeho otce?

Nic takového nepřipouštím. KGB rozhodla, že otec bude ležet na Homolce a ne v Traumatologickém ústavu v Brně, který se takovýmito stavy zaobírá a dokonce je to blíže? A že já k němu téměř nebudu mít přístup?

A kdo to podle vás takto „organizoval“, že otce odmítli převézt z Prahy jinam, že vy jste téměř k němu neměl přístup? Bývalí estébáci?

(bez odpovědi)

Případ havárie vašeho otce odložili v roce 2000 ad acta... Smířil jste se s tím?

Ne. Myslím si, že v té době už měli politici celkem jiné starosti, než se starat o nějaké nedořešené případy... Mně se principiálně nelíbila otcova léčba, to jeho držení na Homolce, to, že mě za ním nechtěli pouštět, že nechtěli akceptovat ani nabídku lékařů z Brna, Bratislavy, z Bologne, aby ho převezli a léčili tam. Navíc otec lékařům z Prahy důvěřoval a věřil, že mu pomohou. Později se však jeho stav zhoršil natolik, že komplikacím ze zranění páteře a poškozením míchy podlehl. 7. 11. 1992.

Komu podle vás váš otec překážel? Komu byl nepohodlný a nebezpečný?

Politikům. V tomto státě byly ve hře obrovské majetky. A můj otec nebyl zastáncem toho, aby se tyto majetky pouze tak rozházely a rozkradly.

Mohl být nepohodlný případně i proto, že měl velké šance stát se slovenským prezidentem? Podporu a šance se jím stát měl v té době určitě největší...

Nevím o tom, že by se chtěl stát slovenským prezidentem. Nikdy jsme na toto téma nemluvili.

Váš otec zůstal i dnes jedním z nejznámějších Slováků v historii, ale mladí, dnešní žáci a studenti skoro nevědí, kým byl. Myslíte si, že dějiny, historici a tvůrci učebnic dějepisu nějak vědomě „zapomínají“ na vašeho otce?

Tady je problém jiný, ne Dubček. Tady někteří mladí lidé nejsou intenzivně vedeni k poznání národní historie, nevědí, co je to Bradlo, kdo to byl Milan Rastislav Štefánik, nechápou význam obrovských národních střetnutí na Děvíně a jinde. Nebo je chyba v tom, že společnost se stala konzumní?

Kde je tedy chyba?

Myslím si, že po listopadu 1989 se utvořil takový prostor pro chamtivost, že podobné symboliky jako národní hrdost či identita se zdají být směšné. Tady jde o to: „utrhni, co můžeš...“ Jinde v okolí je to jinak. Byl jsem u sousedů v Rakousku a tam i v těch malých vesničkách lidi zajímá každá maličkost. My jsme v tomto nějak „oploštěli“ a otupěli. Proto bych neřekl, že to je problém Dubček. Můj otec zásadně uznával tradice a symboliky, pravidelně chodil na výstup na Rysy, na Rokoš, na Kriváň. Problém je v něčem jiném. Jaké hodnoty se tady dnes dávají do popředí.

Jak vnímáte současný vývoj dvou samostatných států? Líbil by se takovýto vývoj i Vašemu otci?

Existence dvou samostatných států by mu určitě nepřekážela, ale to, co už jsem vzpomněl – ta chybějící identita či výchova mladých lidí i k jiným hodnotám než materiálním, to jsou podle mě o mnoho vážnější nedostatky. Navíc si myslím, že ještě i dnes u nás existuje mnoho lidí, kteří nenávidí mého otce. Neboť by se tím odhalila jejich pravá tvář, kdyby se na ně ukázalo. V poslední době se však setkávám s čím dál větším počtem běžných lidí, i mladých, kteří si mého otce váží. A to je pro něho ta nejlepší odměna, i když už není mezi námi.