Pane profesore, 69 % Čechů si přeje rychlý konec války na Ukrajině i za cenu, že Ukrajina přijde o území. To je fundamentálně odlišný postoj od toho, co si přeje vláda, většina médií a neziskový sektor. Odvádějí jmenovaní špatnou práci?

Pokud bychom vzali v úvahu blaho a zájem českých občanů, tak všechny uvedené sféry odvádějí velmi nekvalitní práci. Vláda mimořádně špatně řídí tuto zemi a vystupuje čistě jako prostředník či protektorátní správce cizí mocnosti, mainstreamová média se změnila v šiřitele dezinformací, polopravd a verbální stigmatizace a perzekuce, což vyvolává ve společnosti bezprecedentní směs zmatení, ignorance, negativních emocí a úzkosti, a významná část neziskových organizací se podílí na ideologické indoktrinaci především mladé generace, čímž připravuje tuto zemi o budoucnost. Naproti tomu výše uvedené číslo svědčí o tom, že si velká část českého obyvatelstva zachovala zdravý rozum a že nepodlehla systematickému a iracionálnímu válečnickému štvaní a šíření předsudečné protiruské nenávisti.  

Ta část veřejnosti, která prosazuje pomoc Ukrajině za jakoukoliv cenu, podle Václava Klause trpí mindrákem za rok 1968. Je tomu tak? Co všechno si český liberál projektuje do rusko-ukrajinského konfliktu? Opravdu se tak bojí útoku Rusů na země NATO, nebo jde o něco jiného?

Je to složitá otázka, při jejímž řešení by se měl spojit historik s psychologem a možná psychiatrem. Kolektivní paměť českého národa je bezpochyby traumatizována dvěma tragickými událostmi. Prvním je skutečnost, že jsme v letech 1938 a 1939 nevzdorovali se zbraní v ruce agresi nacistického Německa, a druhou je vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Nacistická okupace, jejímž dlouhodobým cílem byla rasová likvidace českého etnika, způsobila smrt přibližně tři sta šedesáti tisíc Čechoslováků. Před „konečným řešením“ nás zachránil příchod spojeneckých armád, jejichž podstatnou část tvořili Rusové. Srpen 1968 vyústil do údobí normalizace, které na jedné straně přineslo politické čistky a omezení svobody projevu či cestování a zejména v závěrečném desetiletí stagnaci životní úrovně ve srovnání se sousedními západními zeměmi, na straně druhé například masivní investice do výstavby bytů nebo energetiky, z nichž naše společnost v zásadě žije dodnes. Výsledkem je shovívavost a vstřícnost vůči příslušníkům německého národa a oficiálně šířená kolektivní nenávist vůči ruskému etniku, často přecházející do genocidních výlevů za hranicí zákona. Nepůsobí to poněkud absurdně? Pravděpodobně jde o přetrvávající neschopnost vyrovnat se s dějinami, která je v tomto případě dovedně využita pro imperiální zájmy Spojených států amerických a dalších zemí kolektivního Západu. To, že by se racionální jedinec při smyslech, znalý moderních dějin a historických souvislostí ve východní a střední Evropě, opravdu obával agrese ze strany Ruské federace, nevěřím. Jde o pouhou válečnickou propagandu paralyzující myšlení mnohých jedinců, kteří by měli procitnout.   

Dvouleté výročí války se na Staroměstském náměstí neslo ve velmi ponurém duchu. Bojovnost nechyběla, ale byla cítit spíše sklíčenost. Je to trend, který ve vládním segmentu pozorujete, pokud jde o téma Ukrajiny?