V souvislosti s útoky v Německu se nabízí otázka, zda v naší společnosti není něco v nepořádku. Na jedné straně EU hovoří o zamezení legálního přístupu ke zbraním, na druhé se většinová společnost s nadsázkou nechá „vraždit“ jak ovce. V průběhu dlouhých minut, ve kterých se čeká na policii, umírají lidé. Pokud by ve společnosti bylo více zbraní, jak volá část naší veřejnosti – tak jako třeba v Izraeli, nemuselo by dojít k takovým excesům. Jakého jste názoru?

Evropská společnost si zvykla na poměrně dlouhé údobí vnitřního a vnějšího míru, který panoval několik desetiletí po druhé světové válce a jenž vyplýval z odstrašujícího jaderného potenciálu velmocí, z hospodářské prosperity a z relativní etnické a náboženské homogenity. Byla to však historicky zcela ojedinělá situace, která se navíc vztahovala pouze na západní svět. Konec studené války a globalizace toto vše změnily. Ukázalo se, že člověk je ze své povahy agresivní bytostí a že konflikt a násilí jsou přirozenou součástí lidské existence. Je úkolem kultury a civilizace tyto destruktivní instinkty a sklony regulovat, potlačovat nebo je převádět do forem, které jsou sociálně únosné a snesitelné.

Evropští představitelé podcenili hrozící kolaps společností nacházejících se na jižní a jihovýchodní periférii kontinentu, případně se na nich sami svou neodpovědnou politikou podíleli. Výsledkem je rozsáhlý migrační proces, který činí z dlouhodobého hlediska z Evropy prakticky kulturní součást Blízkého východu. Ve zmíněné oblasti se nacházejí dva státy, které se svým charakterem nejvíce přiblížily zemím západoevropského typu, Libanon a Izrael. Zatímco Libanon se v důsledku vnitřního rozštěpení na antagonistické etnické a náboženské skupiny ocitl prakticky v permanentní občanské válce, Izrael se úspěšně brání tomuto zhroucení a ochromení za cenu značné militarizace místního obyvatelstva. Nemyslím si ale, že současná evropská společnost je mentálně připravena na radikální liberalizaci držení zbraní. Chybí zde americká hraničářská tradice, která je s individuálním nošením zbraní spojena, nebo vysoká míra sociálního konsenzu jako v Izraeli, kde jsou si lidé od roku 1948 vědomi, že o svou holou existenci a nezávislost musí neustále tvrdě bojovat. Nicméně zachování evropské demokracie, prosperity a svobody bezpochyby vyžaduje určitý návrat k militarismu, i když nejspíše v podobě zákonem vymezených milicí a domobrany například podle švýcarského vzoru.             

Do večerního vlaku nastoupí Afghánec se sekyrou. Ve francouzské Nice přijede na promenádu náklaďák, který tam nepatří – u špatně chráněného vjezdu řidič řekne policistovi, že jede se zmrzlinou, byť nemá chladírenský kamion, a k čemu vlastně tak obrovské auto? – a policista jej ani neprohlédne. Je to známka únavy společnosti nebo jsou to podle vás hlubší změny?

Timothy Garton Ash kdysi prohlásil, že evropská společnost trpí „banalitou dobra“, to znamená, že ji konzumní hédonismus zbavil schopnosti aktivně vzdorovat a bránit se zlu, které je buď přehlíženo, nebo bagatelizováno. Na druhé straně ještě před několika generacemi byl Západ vysloveně válečnickou a militantní civilizací, která represivními metodami ovládala prakticky celý svět. Evropanům připadalo přirozené, že o vše, co má nějakou hodnotu, se musí zápasit, a nijak se neděsili prolévání krve. Na evropské půdě proběhly dvě nejničivější války lidských dějin a docházelo zde ke gigantickým genocidám a etnickým čistkám. Pokud jsou tedy dnes Evropané překvapeni a zaskočeni tím, že mnozí muslimové prosazují své náboženství terorem, měli by si vzpomenout na svoji vlastní nedávnou minulost. Bohužel, současné evropské politické a intelektuální elity ignorují přirozené lidské sklony k agresivitě a na mimoevropský svět nahlížejí téměř výlučně jako na oběť západního imperialismu a kolonialismu, nikoliv jako na zdroj potenciální hrozby, vůči níž je třeba se účinně bránit a vymezit. Zmíněná neomarxistická ideologie prakticky ovládá současná média.

Radikální muslimové přitom jednají naprosto přirozeně a logicky v duchu tradičního přesvědčení, že je jejich úkolem a svatou povinností šířit víru všemi prostředky, a to včetně násilí tak, jak to dělala po staletí všechna mesianistická náboženství, křesťanství nevyjímaje. Ten, kdo se chová nepřirozeně a nelogicky, je Západ, který jako by zapomněl na historickou zkušenost s vpády stepních kočovníků nebo tažení muslimských vojsk do střední a jihozápadní Evropy. Západ často čelil kvůli své geografické poloze migračnímu tlaku z Východu, jak ukazuje i genofond a antropologická rozmanitost jeho obyvatel. Přežil díky své efektivní obraně a schopnosti asimilovat nově příchozí. To jsou dvě vlastnosti, které dnes začíná Evropa postrádat.

Jediná naděje na mírovou koexistenci západní a orientální společnosti spočívá v sekularizaci a modernizaci Blízkého východu. Očekávání, že se tak stane prostřednictvím lidí, kteří byli svým pobytem na Západě osloveni modernitou, se bohužel nenaplňuje. Západoevropská společnost se jeví jako příliš slabá a upadající, takže její vlastní příslušníci se jí odcizují a nové si nedokáže získat. Do jisté míry to souvisí s absencí přesvědčivých a charismatických demokratických vůdců. Nevěřím, že by se to, co se právě děje v Německu nebo ve Francii, mohlo stát za éry Konrada Adenauera nebo Charlese de Gaulla.