Jak si myslíte, že jsme my, Češi, zvyklí uvažovat o 17. listopadu? Existují stále podle vás silné resentimenty po minulém režimu a může být vůbec ještě kvalitní debata o zločinech komunismu nebo o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Debaty o minulém a současném režimu mají velice důležitou funkci. Pomáhají zastírat skutečné strukturní problémy současnosti a spolehlivě od nich odvádějí pozornost. Za opravdové problémy považuji například globální nadvládu ekonomiky nad politikou, odtržení majetkové elity od zbytku společnosti, k čemuž dochází celosvětově, přeměnu politických konfliktů v konflikty náboženské, což snižuje možnosti jejich regulace, soumrak státní moci a řadu dalších procesů, o kterých se moc nemluví.

Patříme k bohatší části planety a máme už mezi sebou i miliardáře. Nicméně mnohdy pracujeme za téměř nejnižší mzdy v Evropě. Samoživitelé a postižení lidé mají těžký život, roste také počet bezdomovců. Jak se vlastně v naší zemi žije a má naše společnost dluh vůči  „slabším“ vrstvám obyvatel?

V celosvětovém měřítku patříme jako země k těm bohatším. K nim jsme ovšem patřili i před rokem 1989, tady se naše pozice nezměnila. Dříve jsme patřili zároveň k zemím, které byly co do životní úrovně nejvíce nivelizované. Dnes se nůžky mezi bohatstvím a chudobou výrazně rozevřely. To samo o sobě nemusí být špatné, pokud jsou splněny dvě podmínky. Jednak musejí mít bohatí lidé své bohatství zasloužené svým přínosem pro společnost, jednak musejí mít chudí lidé možnost se ze svého špatného postavení vymanit. Obávám se, že ani jedna z těchto podmínek není tak úplně splněna, což ovšem rovněž patří k otázkám, o kterých se u nás nyní příliš nediskutuje. 

Pojďme zavzpomínat, které politické garnitury nebo prezidenti za dobu od listopadu 1989 naší zemi prospěli a kteří ji spíše poškodili?

Takové povídání by vydalo na celou knihu a byla by to práce pro celý tým odborníků na ekonomii, politiku a oblast sociální. Já bych nechtěl nikoho nálepkovat, přechvalovat, anebo mu naopak ubírat nějaké zásluhy. Obecně si myslím, že není dobře, že v politice stále fungují ty samé tváře bez ohledu na to, jestli byly pro republiku přínosem, anebo pohromou. Když končil minulý režim, projevovala se jeho krize mimo jiné tím, že vládnoucí garnitura se po celá 70. a 80. léta nijak personálně neobměnila. Dnes máme možnost chodit k volbám, a situace je tak trochu podobná. To považuji za poněkud zvláštní. V podstatě to pořád řídí generace politiků, kteří byli mladí a nadějní v roce 1989. Přestože někteří z nich byli už tehdy nadějní jen zdánlivě.

Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých osobností představují největší výzvu od listopadu 1989, a to nejen pro Českou republiku. Nejprve konflikt na Ukrajině, potom válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o nás samých? Kam jsme se v demokratickém chápání od listopadu 1989 vlastně dostali?

Z hlediska vlivu na mezinárodní dění jsme na tom zhruba stejně jako před rokem 1989. Do mocenského převratu na Ukrajině, do rozbití Sýrie a řady dalších zemí počínaje Jugoslávií jsme neměli co mluvit. Když jsme se ozvali v otázce nekontrolované vlny migrace, začali jsme být okřikováni, a to nejhlasitěji těmi, kteří to vše mají na svědomí. O nás samotných to vypovídá jen to, že jsme se z jedné vlivové zóny přesunuli do druhé. Dříve nás z Moskvy nabádali, že jsme málo uvědomělí, dnes nás za to kritizují z Berlína. Nepatřím k těm, kteří se domnívají, že je to nějaké velké terno.

Jak se od roku 1989, a zvláště v posledních letech, proměnila Evropská unie? Je pro Česko stále přínosem být jejím členem?

Evropská unie vznikla ze tří hlavních důvodů: aby byl zajištěn mír, aby vznikl silný hospodářský celek, který bude snáze čelit negativním aspektům globalizace, a aby dva či tři velké evropské státy nemohly diktovat těm menším. Domnívám se, že Evropa se v poslední době mění k horšímu, a rozhodně to nelze přičíst jenom tomu, že jsem byl zvolen do Evropského parlamentu. Zajisté působí i další negativní vlivy. Svým jednostranným postojem k Ukrajině má Evropa spoluvinu na ohrožení míru, způsob vyjednávání o TTIP nedává tušit, zda se politická elita Evropy skutečně chce diktátu velkých korporací bránit, a konečně vývoj kolem vlny migrantů opět otevírá otázku, jestli jsou menší země vůči diktátu větších tak imunní, jak se původně doufalo.
Na druhé straně mi není jasné, v čem bychom si pomohli, kdybychom z Evropy vystoupili. Naše ekonomika nám nepatří. To, co zbylo z naší armády, by zemi v případě konfliktu stěží ubránilo. A naše měna je pevná jen do té doby, než si nějaký Soros zamane si s ní zaspekulovat. Jak se chcete ve zbytku Československa bránit proti tlakům, o kterých jsem mluvil v odpovědi na první otázku? Nevidím přitom žádného spojence, se kterým bychom mohli v případě vystoupení z EU počítat.