Má cenu pořádat demonstrace proti vládě?Anketa
Současné napětí ve společnosti mnozí označují za největší od roku 1989, překonávající vše, co jsme zažili za minulých krizí. Jako pamětník celých těch třiatřiceti let, souhlasil byste?
Domnívám se, že jsme teprve na počátku. Inflace přesahující 17 % (v Německu byla v září inflace 10 %) je prozatím ve vědomí společnosti vnímána lehkomyslně. Lidé si ale budou postupně uvědomovat, že každá stokoruna, kterou si uložili v bance, se proměnila v 83 Kč; každá tisícikoruna v 830 Kč. A není vůbec jisté, že stávající inflační úroveň je již za zenitem a že dále neporoste. Vláda usiluje o částečnou kompenzaci ztrát, ale fakticky jde o tisk ničím nekryté měny a další růst nesplatitelné zadluženosti státu. Státní dluh činil na konci roku 2021 2,47 bilionu Kč. Takové astronomické číslo je pro většinu občanů nepředstavitelné. Představitelnější je obsluha dluhu – úroky, které činí 49,4 mld. Kč. O tuto částku jsou nižší výdaje státního rozpočtu, resp. další růst státního dluhu.
Vzhledem k energetické krizi, jakou Evropa v poválečné historii nepamatuje, lze očekávat pokles příjmů z daní, jelikož někteří výrobci nebudou schopni vysoké ceny za energie platit. To je řešitelné pouze zvyšováním cen finálních produktů, které má logický důsledek v poklesu odbytu – krizi na poptávkové straně ekonomiky, která se může proměnit v lavinu. MMF odhaduje pokles růstu největší evropské ekonomiky, čili Německa, na 0,8 %. To uvádím proto, že česká ekonomika je z velké části vázána na německou.
ČNB se snaží brzdit inflaci zvýšením dvoutýdenní reposazby na 7 %.
Řada ekonomů se obává stagflace. Tak bývá označována kombinace výrazně zvýšené inflace, kterou doprovází ekonomická stagnace v kombinaci s rostoucí nezaměstnaností.
Všichni se dnes jistě díváme s obavou na predikce teplot v zimních měsících. Tuhá zima by energetickou krizi nepochybně prohloubila a doporučené svetry by krizi důvěry ve vládní prozíravost patrně nezachránily. Přechod domácností na elektrické přímotopy by (kromě finanční zátěže rodinných rozpočtů) mohl vyústit v neúměrnou zátěž přenosové soustavy, která by vyústila v blackout.
Jak moc podle vás k tomuto napětí a k nervozitě mezi lidmi, vedle nesporně objektivních a dlouhodobějších příčin, přispívá počínání a komunikace současné Fialovy vlády?
Je naprosto nesmyslné srovnávat současnou situaci s krátkodobým vývojem po roce 1989 (vysoká inflace, krátkodobý růst nezaměstnanosti). Klausova vláda měla tehdy k dispozici miliardový kapitál v možnosti rozprodeje továren, rozvodů odpadních vod (Veolia) a bankovní lehkomyslnosti. Naprostá většina obyvatel tehdy soudržně sdílela pozitivní očekávání.
V současné době je společnost rozdělena příkopy. Vládní koalice má k dispozici 108 hlasů, nelze však přehlédnout, že opozice disponuje 92 hlasy. Nepřipomínám to kvůli hrátkám ve Sněmovně, nýbrž jako indikátor rozložení názorů ve společnosti. Pětikoaliční vláda možný vývoj podceňuje a v řadě případů postupuje silově podle receptu „vítěz bere vše“. To je v současné situaci velmi krátkozraké. Zejména, vezmeme-li v potaz, že v parlamentních volbách 2021 propadl milion hlasů. Ti mohou příště rozhodnout o rozdání karet podle zcela jiných počtů. A vláda, jež přijde po této vládě, bude opět rozhodovat metodou „vítěz bere vše“.
Vláda se navíc dopouští dramatických chyb. Zastropení cen v energetice přišlo pozdě a místo stropů zaměřených na výrobce (patrně s ohledem na akcionáře) provedla zastropení na úrovni distribuce, čímž kompenzační zátěž přenesla na státní rozpočet. Na mezinárodní úrovni nedokázala prosadit oslabení vlivu lipské burzy, kde se elektřina a její ceny dostávají do drápů spekulantů. Z lipské burzy se pro nás stává tavící kotlík alchymistů – vstup cen vyrobené elektřiny je na výstupu pro spotřebitele mnohonásobně vyšší.
Slibovaný pokles snížení rozpočtového zadlužení se ukázal jako naprosto nereálný sen a po korekcích již dnes přesahuje očekávaný deficit roku 2023, tolik kritizovaný deficit vlády A. Babiše. Řada problémů je jistě objektivní povahy a zasahuje prakticky celý svět. Odhad toho, co může přijít, patří ale do instrumentária kompetentního politika, který se obvykle opírá o analýzy kvalifikovaných odborníků.
Vláda před parlamentními volbami slibovala snížení počtu úředníků jako jeden z nástrojů ozdravení veřejných financí. Ve skutečnosti stoupl jejich počet na ministerstvech a na Úřadu vlády o 79. „Cenzurní“ úřad v návrhu ministerstva vnitra by zřejmě potřeboval další zaměstnaneckou injekci.
Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová naopak nedávno uvedla, že lidé vidí, že vláda je nenechá padnout a jejich problémy řeší, takže není třeba, aby chodili na náměstí. Co na tento výklad říci?
Kdo si počká, ten se dočká. Musíme si uvědomit, že poslanci, uzavření v úzkém kruhu těch, „co spolu chodí“, s těmi, kteří přemítají, jak jim nejúčelněji namyslit schody, nemají a ani nemohou mít reálný vhled do situace občanů, kteří se pohybují od výplaty k výplatě. Je mimo jejich představivost, co se děje a ještě bude dít s úrokovými sazbami lidí, kterým končí fixace. Kolika lidem bude hrozit i při nejúspornějším způsobu života exekuce. Poslanců, senátorů a justice se to samozřejmě dotkne jen marginálně.
Pravdu má paní Pekarová v tom, že současné schůzky na náměstích vládu neohrozí. To se nezdařilo ani milionové protibabišovské demonstraci na Letné.
Říkala prý Marie Antoinetta: „Ať jedí koláče!“ když se k ní donesla zpráva, že si lid stěžuje, že nemá chleba.
Vláda věří, a premiér i jeho ministři to říkají opakovaně, že současnou krizi je třeba řešit na úrovni celé Evropské unie, a dokonce kvůli tomu odkládá implementaci případné pomoci a podpory na úrovni státu. Není to při zkušenosti s vývojem EU příliš optimistický nebo až naivní předpoklad?
Když s tím sami nic udělat neumí, musí věřit, že 54 tisíc úředníků v Bruselu a 705 europoslanců něco na řešení krize vymyslí. Je přitom zajímavé, že ODS, motor současné vlády, se k EU stavěla rezervovaně. Zkušenost s covidem-19 a s mírou kompetentnosti celoevropského řešení by měla být důvodem k obezřetnosti.
V případě ČR celoevropské řešení znamená, že musíme v případě dodávek plynu spoléhat na solidární chování Německa, přes jehož území by k nám bylo možné časem dopravit z terminálů zkapalněný plyn. Aukce probíhají na nizozemsko-německé, tak i na německo-české hranici. Kudy plyn poteče, fakticky určí operátor německé plynovodní sítě. Nejde samozřejmě o otázku, která by byla na stole v řádu měsíců, ale rozhodně by v rámci předběžné opatrnosti už měly být uzavřené nějaké dohody. Jsou?
Vláda je kritizována, že spíše než za občany, od kterých má mandát, bojuje za některé specifické hospodářské skupiny a za evropské elity. Nejčastěji to zaznívalo v souvislosti s cenami energií, kdy vláda vyjadřovala pochopení tu pro minoritní akcionáře skupiny ČEZ, tu pro velké energetické hráče, kterým dokonce schvalovala zvláštní subvence, zatímco veřejnosti spíše vysvětlovala, proč logicky znějící kroky ke snížení cen nejsou možné. Jsou poznámky o „protinárodní vládě“ podle vás oprávněné?
To je příliš silný výraz. Museli bychom znát kalkulace ztrát v případě úspěšných žalob minoritních akcionářů ČEZ a porovnat je s výdaji rozpočtu na zastropení cen na úrovni distribuce. Takovou kalkulaci neznám a nevím, zda vůbec existuje. Vláda postupuje cestou nejmenšího odporu.
Jak je to s naší pozicí v EU, o tom svědčil tón projevu belgického europoslance Verhofstadta, který na premiéra Fialu křičel: „…žádáme, abyste tuto žádost projednal hladce a rychle. Je to ohraničená žádost: ukončit jednomyslnost a národní veta v Evropské radě…“. Jedná se přitom o poslední nástroj menších států bránit se rozhodnutím, která odporují jejich národnímu zájmu.
Ale zaplať bůh, premiér Fiala mohl odpovědět. To Vojtěch Mastný a Hubert Masařík takové štěstí neměli; věc byla projednána hladce a rychle.
Vláda připravila v krizové situaci velkou komunikační kampaň, že říci si státu o pomoc není hanba. Premiér na toto téma absolvoval v září ostrou hádku s občany na náměstí v Havířově, kteří mu vysvětlovali, že po čtyřiceti letech poctivé práce nechtějí být v pozici prosebníků. Jak se na to díváte vy?
Akcentoval bych spíše otázku, jak administrativně náročné bude „říci si státu o pomoc“. Jak budou vypadat formuláře, kolik potvrzení si bude muset žadatel opatřit, a konečně jak je připravena administrativa na to, aby žádost projednala „hladce a rychle“ (řečeno slovy europoslance Verhofstadta). Přešlapovat v nekonečné frontě, jak je na některých úřadech zvykem, je opravdu srovnatelné s pozicí prosebníka, který nastavuje čepici.
Co říkáte roli prezidenta Zemana v aktuálních dramatických událostech? Měl by právě prezident republiky být tím, kdo dodává lidem naději?
Prezident má, kromě poslanci přehlasovatelného veta vůči zákonům, jen minimální pravomoc. A neumím si dost dobře představit, že by prezident Zeman v závěru funkčního období ujišťoval občany, že jim bude teplo, když si pořídí huňatý svetr. Příliš jsme si zvykli na nabubřelý, daněmi – kterými mohou disponovat ti, kdo jsou momentálně u moci – nafouknutý stát. Václav Klaus, zakladatel České republiky, mluvil o jiné představě. Ani on ji v době, kdy byl premiérem, nedokázal uskutečnit.
Po neúspěchu demonstrace odborů se mnozí pozastavili nad tím, že protesty antisystémových stran (dva skoro plné Václaváky během září) mají větší ohlas, než „klasická levice“ v podobě odborů. Jaká zpráva je to podle vás?
Část Čechů stále hledá nějakou alternativu, která jim splní nesplnitelné očekávání – „vládu lidu, prostřednictvím lidu a ve prospěch lidu“ (tak definoval demokracii Abraham Lincoln). U nás je uplatňován poněkud jiný systém, spojený s pomalým utahováním šroubů.
Model blížící se demokracii úspěšně realizují ve Švýcarsku. O důležitých věcech rozhodují lidé, mající volební právo, v referendu. Na úrovni místní i celostátní. U nás je ale referendum neslušné slovo. Copak lidé mohou o něčem rozhodovat? Jen vyvolení na kandidátkách politických stran a hnutí. Poslouchejte jejich projevy ve Sněmovně a bude vám hned jasné, že jsou většinou ze všech povolaných nejpovolanější.
Nedošlo k určitému rozpojení toho, co se prohlašuje za „levici“ ideologicky, a levicových voličů, kteří se podle průzkumů v Česku téměř stoprocentně přesunuli ke stranám nazývaným jako „populistické“, ať je to ANO, nebo SPD, nebo jiné subjekty?
Strany, které se prohlašovaly za levicové, byly voliči dlouhodobě trpěny. Léta ukázala, že se od těch ostatních nijak neliší. Jsou systémově zcela konformní.
Jinak – slovo populismus není sprosté. Stačí nahlédnout do wikipedie: „Populismus (z latinského výrazu populus – lid) je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy. Populismus využívá dva základní termíny – lid a elitu. Pomocí těchto označení dělí společnost na dvě stejnorodé části. Lid je charakterizován jako zcela dobrý a politika by měla být vyjádřením jeho obecné vůle. Elita je naopak inherentně zlá a zkorumpovaná. Elita sleduje jen své vlastní zájmy, nenaslouchá lidu a naopak jej připravuje o jeho práva…“.
Kdybych byl politik, chtěl bych být rozhodně populista.
Vidíte nějaké téma nebo nějakou osobnost, která by mohla tyto voliče vrátit „tradiční levici“?
Ne. Nevidím ani jedno ani druhé. Slovo „levice“ je určitě kompromitovanější než populismus. Volby vůdců se nijak neliší – jsou o korupci a machinacích. Systémové změny tyto strany nenastolují. Pojem „antisystémové“ je ovšem chápán bezmála jako trestný čin, srovnatelný se zněním § 98 trestního zákona socialistické republiky před listopadem 1989.
Kdyby ovšem systémové změny nebyly naprosto legitimní součástí společenského vývoje, vůdcem světa by byl podnes římský Caesar, případně král z vůle Boží. A za držení Magna Charta Libertatum (1215), zejména pak Listiny základních práv a svobod, by se upalovalo na hranici.
To jen Francis Fukuyama si myslel, že nastal „Konec dějin“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
