Přelomový je v podstatě každý rok. Myslím, že dvě věci jsme si letos uvědomili zcela jednoznačně. Evropská unie je tradičním typem mezinárodní politické organizace. Má své vlastní geopolitické jádro. Jak v řecké dluhové krizi, tak v té migrační Německo dávalo jasně najevo, že ono je tím, kdo bude rozhodovat o zásadních otázkách. Všichni ostatní se museli přizpůsobovat. To je velké varování pro budoucnost. Ne kvůli tomu, že jsou to Němci. Ale proto, že nikdy nemáte jistotu, že Německo bude mít kvalitní vedení. A ani u toho kvalitního vedení nemáte jistotu, že bude brát ohled na české národní zájmy. Tím nechci říci, že Evropská unie je nepřítelem České republiky. Jenom upozorňuji na to, že musíme být ostražití při vybírání vlastních reprezentantů, abychom se potom jenom nedočetli, že se Česká republika zase připojila k nějakým sankcím, zase tlačí proti Řecku, zase akceptuje nějaké kvóty. Česká politická elita musí být schopna definovat vlastní národní zájmy a tvrdě je prosazovat. To je podle mého názoru zásadní poučení tohoto roku. 

Když jste zmínil Německo a jeho velký vliv, jak hodnotíte německý postoj k migrační krizi? Česká politická scéna se v zásadě shoduje v kritice Německa v této věci...

V souvislosti s Německem jsou důležité dvě věci. Na všechny krize – řeckou, ukrajinskou i migrační – reagoval Berlín se zpožděním. Ani v jednom případě nedokázal předjímat problémy. A když zareagoval, tak tím způsobem, že problém zesílil. Do dneška vidíme, že se Řecko stále více zadlužuje přes všechna opatření, která byla učiněna. Vidíme, že se prohlubuje či spíše umrtvuje krize kolem Ukrajiny a Evropská unie bude platit a platit a platit. Totéž platí o migrační krizi. Tam je to nejsrozumitelnější, protože to rozevření náruče a výzva pojďte všichni ke mně je na hranici absurdního chování. Tím netvrdím, že migraci vidím nějak xenofobně. Dokonce jsem na rozdíl od většiny svých přátel přesvědčen, že až třímilionový migrační proud by neměl být tragédií pro Evropu. Evropská unie má 500 milionů obyvatel, tři miliony migrantů je 0,6 procenta. Což by mělo být zvládnutelné. Nesmí to ale být dělané tímto chaotickým způsobem, který předvádí Berlín, a musíme si být vědomi, že začlenění menšin do Evropy, jež se zásadně nedaří, znamená vytvořit pro to sociální podmínky. Tři miliony migrantů znamená tři miliony jednopokojových nebo  jeden milion třípokojových bytů. Kde je tedy kancléřka Merkelová chce postavit? To jsou nedomyšlenosti v každé fázi řešení krize. Vede to dokonce k posilování, nikoli řešení té krize. Mám vůči Německu, respektive jeho elitám, tyto dvě základní výhrady.

Aby to nebylo zaměřeno jenom vůči Německu. Co říkáte – tedy pomalá reakce na řešení krizí – se všeobecně vyčítá hlavně Bruselu...

V tom si samozřejmě rozumíme. Ale právě letošní rok ukázal prvořadou roli Německa v Evropské unii. Vždyť proč migranti míří právě do Německa? Cítí, že tam je pro ně země zaslíbená. Dobře vědí, na rozdíl od našich lidí, že jádro řešení je v Německu. To je právě to základní poučení. Pokud jde o kvóty, tlačilo na ně Německo i proti vůli Francie. Když se pak přidala, bylo to nezlomitelné. Ostatní se museli přizpůsobit. I když všichni věděli, že kvóty jsou matematický nesmysl. Nemůže se dávat absolutní hodnota u čísla, jehož velikost není známa. To je nesmysl. Všichni to víme. Přesto na tom Německo trvalo a dokázalo to prosadit.

Takže cesta k nějakému realističtějšímu přístupu k řešení migrační krize vede přes Německo a jakýsi jejich vnitropolitický vývoj?

Ano, otevřely se dva procesy. Změny uvnitř Německa, tedy odstavení paní kancléřky. Což může být i rozhodnutím CDU/CSU, tak jako byla kdysi rozhodnutím Konzervativní strany odvolána Thacherová. Druhý model je prohlubování krizových vztahů uvnitř Evropské unie. To znamená, že budou odstředivé síly. Jednou z letošních specifik je oživení Visegrádské čtyřky. To byla v podstatě nepolitická instituce, kde se političtí představitelé bavili vlastně o ničem. Jejich základním úkolem bylo co nejrychleji se integrovat do západoevropských integračních struktur. Teď najednou začala tato skupina ukazovat, že má vlastní specifika – politická, ekonomická, geografická. To je pro mě překvapivý jev. Je to jedna z cest, jakým způsobem prosazovat zájmy menších států vůči Německu uvnitř Evropské unie. Což je velmi důležitý poznatek, uvidíme, jestli to vydrží.

Může být současná Visegrádská čtyřka příklad pro ostatní menší země?

Určitě. Uvidíme, jak dopadne španělská vláda. Ale jestli začnou třeba koordinovaný tlak Portugalsko, Španělsko, Řecko, pak se bavíme úplně o nové situaci. Němci tato uskupení svojí neohrabanou politikou vytvářejí. Koho by před rokem napadlo, že se Visegrád bude chovat tak, jak se chová.

Před pár dny jste se vrátil z Číny, což byla dost možná vaše letošní nejvzdálenější cesta a určitě i velký zážitek. Jak vidíte současnost a budoucnost této velké země? 

Především bych chtěl poděkovat hostitelůmza to, co pro nás připravili. Byl to pro mě překrásný zážitek. Největší můj dojem je rámován do krásné přírody – je jiná než naše středoevropská – a architektury. Kromě té klasické, jako je třeba Zakázané město, pak hypermoderní architektura. Asi ne každý z nás by v ní chtěl bydlet, ale dělá scenérie, že to dotváří umělecký obraz. Obrovské domy, krásné parky – to je první zvláštní dojem, který člověk nečeká. A další, co s tím bezprostředně souvisí, je neuvěřitelná dynamika. Pracovitost, rozhodnutí vedení vytvářet infrastrukturu, podniky na té nejmodernější, nejšpičkovější technologické úrovni. Žádné kompromisy, potřebujeme jen to nejlepší. A to je znát. Co za třicet let dokázali, to dějiny ještě nepoznaly.

Může Čína ekonomicky předběhnout i Spojené státy?

Podle mého názoru už je předběhla. Záleží na tom, jak se to počítá. Pokud se bere hrubý domácí produkt přes paritu kupní síly a podíváte se na Mezinárodní měnový fond, zjistíte, že Čína už je ekonomicky silnější než Spojené státy. Složitě se to počítá, protože je to přesné sčítání nepřesných čísel. Když vezmeme produkci čínského venkova, který je pořád ještě relativně přelidněný, ta produkce nejde na trh, a tudíž není započítávána do HDP. Pokud jde o reálnou ekonomiku, je Čína dnes dál než USA. Jestliže jde o rozvoj na hlavu, jsou na tom samozřejmě Spojené státy podstatně lépe. Co je u Číny fantastické, je program modernizace a otevírání se světu. Je tam promýšlená věc, kterou jsme před 25 lety opominuli. Můžeme zprivatizovat dokonce i strategické podniky. Ale v nich si musíme nechat tu zlatou cihlu neboli kontrolní balík. Pokud se tohle dokáže, máme nástroj na ovlivňování ekonomiky. Když ho nemáme jako česká vláda, máme houby, a ne nástroje. Druhou věcí je přizvat zahraniční kapitál, jak to udělalo Česko, a zároveň umožnit vývoz stamiliard zisku ven, to může udělat každý trouba. Číňani mají jednoznačnou politiku domestikovat zahraniční investice v Číně, tak aby byly natolik domácí, že zisk zůstává v Číně, technologie také. Myslím klíčové technologie, ne to příštipkaření, jako děláme u nás součástky do aut. Vlastní výroba v Číně. Dáváme lidem práci a nedovolíme, aby se zisk vyvážel v tom neomezeném pojetí jako z Česka. To je mnohem chytřejší politika a výsledky jsou jednoznačné. Mimochodem to vůbec nesouvisí s marxismem. To je chytrá neomerkantilistická politika, kterou mohl aplikovat každý. Jenom ideologická zaslepenost konstruktérů reformy ve východní Evropě plus sobecké zájmy některých kapitálových skupin vedly k tomu, že dnes nástroje nemáme. Ani rezervy, jako mají Číňané. Tento jejich projekt je mnohem lepší a samozřejmě nabízí Číně obrovskou budoucnost. Koho by napadlo před pěti lety, že bude Čína stavět v Británii jaderný reaktor. 

Číně tento vzestup samozřejmě přeji, ale není to nebezpečné pro mezinárodní vztahy? Narážím na váš už dříve formulovaný názor, že střídání hegemona je nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy hrozí velká válka. Opravdu hrozí?

Jednoznačně hrozí. Každý má dnes morální povinnost se snažit zabránit válce. Proč? Čína je stát, který ke svým úspěchům potřebuje mír. Nadbytek kapitálu, pracovní síly. Jim stačí jen promyšlená politika a tu dělají. Samozřejmě se spoustou chyb – ty dělá každý člověk – ale ta linie je promyšlená. Je může zastavit jenom válka. Protože nikdo jiný nemá tolik kapitálu a tolik pracovních sil jako oni. Když necháme kapitalismu volný průchod a budeme  hájit volný trh – jak se to dělo, dokud byl Západ nejsilnější – musí Čína vyhrát a stát se klíčovou mocností. Tomu se může čelit dnes jen vojenskou silou, a to by byla nesmírná tragédie. Jenže Západu se podařila velká finta – stlačil k sobě Čínu a Rusko. Čína je ekonomicky nesmírně dynamická. A Rusko, které Západ tlakem – expanzí na Východ – přinutil k tomu, aby modernizovalo svůj strategický arzenál. Rusku se podařilo v posledních dvou třech letech obnovit strategickou rovnováhu se Spojenými státy. Jinými slovy, nemůže v nejbližších letech nikdo zaútočit na Rusko a jeho nejbližšího spojence, Čínu. Je to neskutečná hrubá chyba Západu v jeho sebestředném pohledu na svět. 

Když jste nakousl Rusko, jaká je jeho situace? Loni po událostech na Ukrajině na něj Západ uvalil sankce a bylo v postavení takového vyvrhele. Letos se mi zdá, že se pozice Ruska poněkud změnila...

Změnila i nezměnila. Rozhodují činy. Což jsou v první řadě sankce. Ministři zahraničních věcí se na sebe sice usmívají, ale sankce se prodlužují. Ale jsou tu dva základní faktory, které nám ukazují, jak svět vypadá. Vzpomenu na oslavy 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě a Pekingu. Kdo tam chodil rameno na rameni? Putin se Si Ťin-Pchengem. Přál bych každému Čechovi, aby viděl nejen přehlídku, ale koncerty, které byly po přehlídce v Moskvě na Rudém náměstí a v Pekingu v sále Všečínského shromáždění lidových zástupců. Ten ruský byl našemu sluchu blíž, protože to byly sovětské válečné písně s baletem na náměstí. Vedle sebe seděli ruský a čínský prezident. Totéž pak v Pekingu – jen s čínskou hudbou a choreografií. To byly symboly více než diplomatické, srozumitelné každému. K tomu Rusové do Číny prodali S-400, což jsou nejmodernější obranné systémy. Je to gesto, které nejenže chrání Čínu před někým, kdo žárlí na její ekonomický růst. Ale je to zároveň oznámení – my se na vás nechystáme. Protože nejlepší obranné systémy, které máme, vám prodáváme. To jsou vojensko-diplomatická gesta prvního řádu. Což beru jako zásadní. Zvláštní je ta Sýrie. Je to smutný příběh o tom, jak Západ není schopen vyhrát jedinou válku, i když ji sám začne. Přerostlo to tak daleko, že jsou ohrožovány i státy, které se nezúčastnily v severní Africe a na Blízkém východě rozkladného útoku v podobě takzvaného arabského jara. Islámským terorismem jsou v první řadě ohroženy státy postsovětského prostoru. Ale je to protáhnutelné přes střední Asii k Ujgurům v severozápadní Číně. To znamená, že zásahnout někdo musel. Smutné na tom je, že cesta k diplomatickému jednání se otevřela až vojenským zásahem Ruska. Teprve poté začala jednání v Evropě a v New Yorku v OSN. Až když se ukázalo, že Asad je nezničitelný, že pozemní vojska potřebujete a že Rusko sankcemi nikdo nemůže zastavit. Naopak. Stmelí se a roste u nich odhodlání k obraně. To je klasický ruský reflex. Sankcemi se můžou zlomit Češi ve střední Evropě, ale ne Rusové. I když jsme oba Slovani. Ale jsou to úplně jiné povahy. Reagují úplně jinak. My se přizpůsobujeme tlaku, oni se vzpírají. To není žádná kritika. Tímhle způsobem v dějinách přežíváme. Zafouká vítr, tak se ohneme. Když přestane foukat, zase se narovnáme. Ale Rusové stojí a vyrazí k protiútoku. Jsou tvrdohlavější. Takže až vojenský zásah otevřel cestu diplomacii. Což je ukázka toho, jak je diplomacie ve 21. století slabá. 

Jaká je vaše prognóza do roku 2016?    

Dominantní problém jsou prezidentské volby ve Spojených státech. Protože podle nich se řídí chování Západu. Máme odzkoušeno, že v osmém roce prezidentství se dělají v USA zlomové věci. Vidíme, jak se Obama přizpůsobil ideologickým principům. Čerstvě pronikly na veřejnost zprávy, že americké rozvědky informovaly podle mého velmi přesně o situaci v Sýrii. – Museli jsme bojovat proti Asadovi, protože máme obsesi, že s Asadem to nejde. Vyhrát se ale dá jedině s Asadem a všechno ostatní potom. – Tohle americký prezident přijímá obtížně, i když je to jednoznačná záležitost. Je to nerealistický, ideologický přístup, který Obama reprezentuje. Toto by se mohlo v příštím roce nějakým způsobem lámat. Uvidíme jak. Tady je schován i základní problém migrační krize. Jestli se podaří v nejbližší době ukončit válku v Sýrii, přinejmenším balkánský proud, který jde kolem nás, by se měl výrazně utlumit. Do toho poroste tlak na Turecko. Takže by se měl snížit počet iráckých a afghánských uprchlíků jdoucích přes Turecko. Jiné je to v Africe. Tam je třeba zklidnit situaci v Libyi, což nebude rozhodně jednoduché. Spíš bych to tedy viděl jako šanci na zklidnění migrační vlny.