Politické dění vám nedá spát, i když jste deklaroval svůj komentátorský důchod. Ve vašem posledním rozhovoru jste mluvil o podobné neschopnosti Fialovy vlády, jakou kdysi projevovaly zatracované vlády bolševika. Změnilo se na vašem pohledu něco?

Je to trochu toporné přirovnání. Ale stejně jako tehdy máme ve vládě politiky postrádající odbornost, máme sešikovanou koalici národní fronty umožňující přežití nevolitelných, máme dozorce EU stejně jak kdysi RVHP, máme opět společného vojenského nepřítele a snažíme se poroučet klimatu jako kdysi větru a dešti. Tehdejší despotický režim fungoval v symbióze jednostranné politiky, řízené ekonomiky a vnucované zákonitosti, kdy základní principy právního státu byly porušovány, protože právo (ne)lze přizpůsobovat dané politické či ekonomické situaci. Jakkoliv se tehdy bolševické právo upravovalo, pak už bylo těžké s tím skoncovat, a to v jisté nežádoucí extrapolaci platí v politice dodnes.

Ke zmíněnému komentáři můžu dodat, že byl dosažen sjednocující politický trend před- a po-polistopadové ojedinělosti názorů všech vládnoucích složek (Poslanecká sněmovna, Senát, Úřad prezidenta a i Ústavní soud), o které je všestranně postaráno a které se těší maximální ochraně. Tento stav se upevnil souhlasným výrokem Ústavního soudu k nastoleným úsporným opatřením, bez kterých by jinak mělo dojít k nevratnému poškození hospodaření státu a nastolení retroaktivity, což by ale spíše měl být verdikt ekonomického fóra. Navíc takovéto Nejvyšší rozhodování by mělo být časově konzistentní, zatímco se nachází, jak trefně okomentoval fyzik profesor Jiří Chýla, v rozporu s rozhodnutím Rychetského Ústavního soudu v roce 2011, které se týkalo úsporných ustanovení v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel, zůstává tu hodně nezapovězených otázek, ale adresování výhrůžek si soud nezaslouží, protože ústavnost porušena nebyla!

Co si musí myslet obyčejný volič a plátce daní o vývoji v zemi po dvou a půl letech řízení státu pětikoaliční vládou v čele s Petrem Fialou?

Občan vytahující stokorunu z vlastní peněženky uvážlivě přemítá, kam s ní a kolik mu z rozpočtu domácnosti ubere. Tak by měl uvažovat i politik, zacházející pomyslně s miliardou vytaženou z obecné peněženky v rámci rozpočtového využití, které ale vystavuje bez osobní zodpovědnosti. Politik, který povstal z politického soutěžení, kdy vítězí ti nejukřičenější, by měl být natolik uvážlivý, aby se obklopil odborníky, a ne jen politickými činovníky, čekajícími na prospěchářskou pozici. Typickým favoritem úspěchu byl kdysi americký prezident a bývalý herec Ronald Reagan obklopený elitou. Bohužel, současná vláda převzala nešvary těch předchozích a opět dala zelenou privátnímu prospěchu, jako je osobní profit a politické taktizování. Třeba i Piráti, honosící se svoji demokratizační progresivitou a odvahou převzít odpovědnost, se omezili na snahu zaujmout co nejvíce politických pozic v rámci svého nevelkého počtu (cca 1200) a svoji (pro)evropskou strategii dávno projevili podporováním zelených (s)myšlenek, tolerováním masové migrace a oporou zániku státností svými aktivitami v Evropském parlamentu. Vytvořili tak historicky nejpočetnější placené úřednictvo, přičemž měli v programu snížení počtu uvolněných pracovníků, ale i tak získávají podporu, protože všechno je o ušlechtilém pojmenování, neboť slibem nezarmoutíš v jakémkoliv režimu.

Piráti si obsazováním lukrativních pozic ve státní správě de facto přikládají hojivé náplasti na rány utržené v posledních volbách. To ale určitě není hlavní problém pětikoaličního vládnutí. V čem podle vás spočívá?

Bohužel, vláda námi zvolených politiků se dostatečně neobklopila odborníky. Ukázala tak velkou dávku amatérismu a neprofesionality, i když musíme připustit, že v rámci své (ne)odbornosti se ekonomicky snažila a úsporný balíček omezující jak důchodce, tak i pracující, propasírovala jako vynucenou realitu. Ale obdobně se snažily – v dobré víře – hospodařit všechny vlády i za doby zatracovaného bolševika. Dopracovali jsme se k vládě s historicky nejmenší domácí důvěrou, ale dobrým kreditem v zahraničí. Nádavkem se ovšem můžeme děsit okamžiku, kdy i ona svůj promarněný politický boj prohraje a nastoupí opozice, která nemá žádné vize, ba ani vlastní realizovatelné ekonomické nápady, a která se vyznačuje jen hrou na ob(de)strukce, jimiž už teď sama sobě škodí. Hrůzná představa do dalších let (ne)prosperity a programu antibabiše či antifialy, kterou možná ukončí až kolaps či zhroucení a nastartování něčeho progresivnějšího, každopádně závisející jen a jen na důvěře volitele.