V souvislosti s nastupující vládou dvou koalic nejčastěji jako agenda zaznívají slova „slušnost“ a „důstojnost“. Co si myslíte o tomto politickém programu? A věříte, že se vláda skutečně bude chovat slušně a hájit lidskou důstojnost?

Slušnost a důstojnost se z veřejného prostoru kvapem vytrácí. Příčinu vidím v postupné destrukci vzdělávacího systému na úrovni základních a středních škol. Slýcháme sice často mantru o třech pilířích západní civilizace – judaismu, křesťanství a helénské filosofii a kultuře. Zeptejte se ale studentů středních škol, kdo byl Mojžíš; co je Starý a Nový zákon; kdy asi žil Platon, či Aristoteles a čím se zabývali. Zeptejte se jich na jména Tomáš Aquinský, Martin Luther, nebo Bertrand Russell. Zkuste deset otázek na taková témata. Pak zveřejněte, kolik procent studentů bylo schopno dát smysluplnou odpověď.

Klasické vzdělání prostě vymizelo z horizontu našeho školství. A zřejmě nejen našeho. Mám na mysli třeba knihu K. P. Liessmanna: „Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění.“ Obdobně nicotná je znalost světové i české literatury, architektury a výtvarného umění obecně.

Základy evropské kultury nahrazuje Facebook, Twitter, vulgarita anonymity a videohry. Do vzduchoprázdna se vytratila autorita, vytvářející povědomí historické kontinuity, jak již před lety diagnostikovala myslitelka H. Ahrendtová. Nejen za komunismu, ale i po roce 1990 byla z výuky základních škol vymýcena biblická dějeprava, obdobně jako antická mytologie. To všechno nahradilo vědění o marketingu a touha po „zlatém teleti“ jako ústřední hodnotě lidského bytí. Spotřeba nepotřebných nesmyslů bez hranic.

Většina sice zhruba ví, co je to HDP. Dnes a denně se o tom mluví. Kolikrát jste ale četl o měřítku GNH – „Míra hrubého národního štěstí“? Valné shromáždění OSN kdysi schválilo doporučení členským zemím, aby pravidelně sledovaly index GNH obyvatelstva (index kvality života). Kdyby některého z našich politiků vůbec zajímalo, jak se vyvíjí v čase index „Hrubého národního blaha“ („Gross National Well-being”), možná by s úžasem zjistil, že růst HDP není identický s růstem GNH. Ba naopak, že v řadě zemí s nižší životní úrovní je index „národního štěstí“ řádově vyšší, než v zemích s vysokým růstem HDP. Česká republika prodělala poměrně značný růst životní úrovně. Navzdory tomu ale Václav Havel zavedl do obecně srozumitelné politologie výstižný pojem „blbá nálada“ (Rudolfinum 1997). Její součástí je nízká úroveň vzdělanosti, povrchní mediokracie za propagandu placených „novinářů“ a fatální rozštěpení společnosti, v níž dialog směřující ke konsensu nahrazují hrubosti, neschopnost soucitu, cynismus.

Slušnost, důstojnost a schopnost vcítění je jako součást programu vlády jistě žádoucí nejen pro pokles „blbé nálady“, která veřejný prostor od diagnózy V. Havla nijak neoslabila, ale i pro aktivitu české společnosti, směřující k zájmu o růst soudržnosti a spolu s tím i invence a produktivity.

Když čtu některé komentáře na webových stránkách, zabývajících se společenskými otázkami (příkladně bulvární Seznam.cz), je to úkol mimořádně obtížný. Nenaplní ho globalizace, digitalizace, robotizace ani rasantní škrty ve státním rozpočtu.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek si pochvaloval, že ekonomický program vlády, který chce seškrtat až 125 miliard vládních výdajů, obnoví důvěru finančních institucí. Myslíte, že se opět dočkáme stejné finanční politiky jako za jeho ministrování, tedy finanční politiky zaměřené především na potěšení nadnárodních finančních centrál a hezký „rating“, než na potřeby českých občanů?

Škrtat v rozpočtu umí i děti základní školy. To nedává žádnou představu národohospodářské strategie, která se nevytváří na příští týden nebo měsíc. Česká vláda se musí zaměřit především na „důvěru a potěšení“ českých občanů, z jejichž vůle se stala vládou. Zda se bude příští vláda takovým směrem ubírat, naznačí priority programového prohlášení, s nímž předstoupí před Sněmovnu.

Naprosté ztroskotání neoliberálních teoretických konceptů, které se projevuje zejména prudce se prohlubujícím příkopem sociální nerovnosti, postupným propadáním střední třídy, šířící se pauperizací nejnižších vrstev a nahrazováním politické vlády dominancí zájmů korporací, je zjevné ve všech zemích, které neoliberální recepty akceptovaly. V České republice došlo navíc v období ekonomického přerodu ke koncipování růstu na základě levné pracovní síly. Zahraniční investice směřovaly především do málo kvalifikovaných výrob, které získávaly státní podporu a z dlouhodobého hlediska blokovaly růst vzdělanosti fyzického kapitálu.

Předcházející vlády navíc ignorovaly monokulturní zaměření průmyslové výroby a lhostejně přihlížely k devastaci potravinové soběstačnosti. Staly jsme se tak zcela závislými na kolísání poptávky i nabídky zahraničního prostředí. Propad dodávek čipů a některých nezbytných kovů zasahuje celý sektor automobilového průmyslu. Ukazuje se, že nejen v ČR, ale i v řadě dalších zemí bylo krátkozraké vsadit na zdánlivě krátkodobě levnou světovou dělbu výrob.

Velká závislost na zahraniční produkci potravin poté, co byla domácí produkce hozena přes palubu, ohrožuje národní bezpečnost více, než nedostatek helikoptér a pancéřových vozidel.

Nastupující vláda musí navíc proplout úskalími souběžné inflace a poklesu poptávky.

Když jsme u TOP 09, tak tato strana si opět nárokuje post ministra zdravotnictví, na kterém se nezapomenutelně zapsal v Nečasově vládě Leoš Heger. Dnešní adept Vlastimil Válek již stihl mnohé šokovat, když kritizoval, že lidé chodí do nemocnice s každou hloupostí, která by šla vyřídit v ordinaci, a pronesl, že šest hodin v čekárně se „dá vydržet“. K tomu rozvíjel úvahy o širším uplatnění placeného nadstandardu. Co říkáte na takovou vizi českého zdravotnictví?

Naše zdravotní péče je oproti jiným vyspělým zemím ve výborné kondici. Pokud jde o hloupé výroky kandidáta na ministra zdravotnictví, nemyslel je snad vážně. Podmínky všeobecně dostupné zdravotní péče má snad vláda ambici zlepšovat a ne prohlubovat nedostatky a už tak velké rozpětí společenské nerovnosti. Budoucí ministr zdravotnictví by se měl zabývat regionální dostupností zdravotní péče.

Na to, aby zvyšoval časovou náročnost čekání pacientů a kvalitní zdravotní péči vysoko-příjmových vrstev obyvatel, nemusí být ministr zdravotnictví vybaven titulem profesor, ba ani nepotřebuje vysokoškolské vzdělání.