Zejména u mladé generace se šíří názor, že je budoucnost černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu?

Jsou i nejsou. Budoucnost se odhaduje velice špatně. Jedni se domnívají, že se z tak velké krize rychle nevyhrabeme, druzí optimisticky předpokládají véčko, symbol písmena v, čili propad a okamžitý prudký růst hospodářství. Vypnout téměř celý ekonomický chod světa na tři měsíce je opravdu něco nebývalého. Představte si, že si půjčíte 300 000 korun a pojedete na devět týdnů k moři na dovolenou. I za předpokladu, že budete mít po návratu stejný příjem a perspektivu, což nemusí být pravda, budete muset částku i s úroky léta splácet.

Hlavní dopad této krize bude ale geopolitický. Americko-čínské šarvátky obchodní války, kdy obě strany zvyšovaly cla na import, se nyní prohloubí. Spojené státy mají velkou moc a jsou hospodářsky téměř soběstačné na rozdíl od Číny, a pokud přitvrdí, ostatní státy na útlum obchodu i případné sankce doplatí.

Snaha o větší hospodářskou nezávislost je nesmírně nákladná a předem prohraná záležitost. Státy se specializují na svou komparativní konkurenční výhodu, platí to o zemědělství i průmyslu. Úsilí nahradit globální dodavatelské řetězce místní produkcí by vedlo k velké chudobě a není ani zcela realizovatelné. Vyvstává nebezpečí mezinárodních konfliktů. Pesimista vidí budoucnost černě, optimista vám řekne, že se svět vrátí k rozumu.

Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali, že dnešní mladí, generace „mileniálů“ (generace narozená po roce 2000), je ztracená, nebo první generace, která se bude mít hůře než rodiče. Není tento názor trochu přehnaný, vždyť hospodářská krize po roce 2008 odezněla během několika let a nebyla nijak dramatická) a současný blahobyt je v drtivé části světa s minulostí nesrovnatelný.

Tato krize je daleko hlubší. Podívejte se, jaké částky chtějí politici vrhnout do hospodářské obnovy, a to v době astronomického zadlužení států, a právě mileniálové to za epidemiologickou hysterii a paniku svých rodičů mají všechno zaplatit. Lidé začnou šetřit, daně stoupat, u nás už krize nekrize vláda zvýšila daně z nemovitostí o 100 procent, vznikne nezaměstnanost. Zdraží letecká doprava, obrat klesne a ty tři měsíce v hangárech se musejí zaplatit. Já se spíš obávám deflace než inflace. Nikdo ale neví, jak to s ekonomikou nakonec zamává. Možná stoupne efektivita práce, více telekonferencí, více práce z domova, nižší kancelářské náklady, uspíší se digitalizace a automatizace, zvedne prodej po internetu.

Je Andrej Babiš tím správným člověkem, který by nás měl provést nastávající krizí?

Vy jste mě rozesmál. To je žába na prameni, podnikatel, který hledí pouze na své zájmy, na národním hospodářství parazituje. Karanténa ještě ani neskončila a Babiš se už pokouší prosadit zákon o 85 procentech potravinové soběstačnosti státu. Proč asi? Prodejci mají nakupovat minimálně 55 procent české produkce a zvyšovat podíl o pět procent ročně až do oné mety. Poručíme větru dešti. To je k smíchu a pláči zároveň.

Víte, jaké zdražení by to znamenalo, přímo pauperizaci (chudobu) čtvrtiny obyvatel a samozřejmě i černý trh a pašování. Globální obchod vznikl proto, že se vyplatí. Nemusíme v zimě dovážet melouny z druhé strany světa, ale jako průmyslová země jsme závislí na importu masa, zeleniny a ovoce z Polska, Maďarska či z Balkánu. Máme otevřené hranice, pašeráci budou mít zlaté časy.

Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době ale u voličů Miloše Zemana vyvolávají spíš rozpaky. Jaká je „role umělce v českých dějinách“?

V době, kdy ještě existovalo povědomí národní literatury, měli spisovatelé u lidí vysokou prestiž. Každý současný román mohl být komplexní reflexí stavu společnosti, v Rusku dokonce alternativní stranou. Tomu odpovídaly hry Václava Havla, romány Ivana Klímy či prózy Ludvíka Vaculíka. Havel se ale postupem času věnoval ryze politickým úvahám bez umělecké ctižádosti. Vliv umění v politice skončil, může se ale s národním probuzením jednou vrátit. Přinejmenším jako kritika politiky. Představme si dobrý román jako anglické „Místo nahoře“ nebo Dobbsův „Dům z karet“. Zdařilý satiricko-psychologický román o cestě k moci by Babiše možná položil.

V Česku se společnost pevně přimkla k vládě a restriktivním opatřením. V Británii naopak vláda Borise Johnsona na počátku chtěla maximálně uchovat lidské svobody a omezovat co nejméně. Pod vlivem šířící se nákazy ale změnila názor a zavedla extrémní restrikce. Jak je to dnes v Británii hodnoceno? Není vnímáno jako chyba, že se to neudělalo dříve?

Je to pro konzervativce naprostý průšvih. Roli sehrály dva faktory, vláda včas nezakázala velké sportovní akce (dostihy a rugby) a neizolovala navrátilce především z Itálie a Číny. Británie má možná vůbec nejhorší zdravotnictví v Evropě, polovina zemřelých byli pacienti na jinou chorobu, kteří se nakazili v nemocnici. Ohniskem nákazy se staly také domovy důchodců, dokonce tam zpočátku nakažené s korunním virem posílali z nemocnic. Podle norských státních epidemiologů byla plošná karanténa zbytečná, stačilo izolovat ohniska, tak jako Číňané Wuchan. Epidemie totiž od první nákazy vykazuje stejný průběh, zhruba prudký dvouměsíční růst a následně rychlý pokles, zdá se, že zaniká bez ohledu na míru restrikcí či tzv. promoření obyvatel. Ve zdravé populaci má krátký život. Že se počet úmrtí v mnoha zemích liší, souvisí s mnoha dalšími faktory. Má se za to, že se o nízký počet ve střední Evropě zasloužilo očkování na tuberkulózu a na chřipku – částečná pasivní rezistence. V Anglii vedle většinou starých a těžce nemocných se postižení nacházejí v chudinských čtvrtích, jde hlavně o obézní černochy s cukrovkou.

Dnes se diskutuje o tom, jak zvládly pandemii západní demokracie v porovnání s diktaturou, jako je Čína. Nehrozí, že tím Západ ztratí něco ze své přitažlivosti a atraktivity?

Epidemii zvládly všechny asijské státy, tedy i ty demokratické jako Tchaj-wan, Korea a Japonsko, které byly po plicní nákaze SARS (2002) na něco podobného připraveny. Hloupé vlády vytváří i demokracie, jak vidíme u nás. Nejpostiženější Británie a Belgie své zásoby ochranných obleků pro zdravotníky kdysi zlikvidovala.

Evropská unie se za chování svých špiček v koronakrizi sice poprvé ve své historii omluvila, ale rychle se otřepala a už zase plánuje, jak bude miliardovými projekty zachraňovat ekonomiku, aby vyšla „z krize ještě silnější“. Můžeme očekávat, že se i z pandemie pokusí vytlouct nějaký politický profit?

Nepochybně. Jenomže těm, co mají sáhnout hluboko do kapsy a postiženým pomáhat, a to jsou především Německo, Nizozemsko, Rakousko a Finsko, se nechce. Bez britských financí je na tom „solidarita“ Unie dost špatně. Eurokraty teď čeká velké handrkování, a jak víme, euroskepse je problém severu. Jižní státy z historických důvodů z Unie nevystoupí, pro ně kdysi znamenala ohromnou nejen hospodářskou emancipaci a pro tamní politiky nadnárodní roli a kariéru v Bruselu.

Co ukázala pandemie o světové ekonomice? Je nadále udržitelné, aby se pouze kvůli ceně vyráběly pro celý svět na jednom místě výrobky, u kterých se ukázalo, že jsou strategicky důležité?

Odpověděl jste si sám. Vlády se budou chtít ony strategické ochranné pomůcky a přístroje ne-li vyrobit, přinejmenším koupit a skladovat na příští pandemii (další velké finanční náklady). Koneckonců téměř všechny tyhle choroby byly respirační – asijská, honkongská i ptačí chřipka, SARS – čili pneumonické, jak se dnes říká. Měli bychom se naučit žít s rizikem, plošná karanténa má strašlivé náklady, nejen ekonomické, nadprůměrná úmrtnost zaviněná karanténou dosahuje v Británii stejného počtu jako údajný počet zemřelých na COVID.

Daleko největší problém ale představují vlády, které budou zřejmě autoritativnější, pro naše dobro a bezpečí začnou ještě více omezovat osobní svobodu a zasahovat do ekonomiky. Svět zchudne.