Paní profesorko, jak cítíte obecně proměnu poměrů v naší zemi za posledních 25 let z hlediska lékařky, z hlediska matky a babičky i z hlediska občanky, která chce, aby to tu „nějak vypadalo“? Vypořádali jsme se s 25 lety svobody se ctí?

Mám výhodu, že mohu srovnávat. Zažila jsem období naší první republiky, v zemědělském kraji, kde museli lidé odevzdávat přírodě poctivou práci, aby jim vydala země dobrou úrodu. Povrchnost dovedla přinést také své plody – ztroskotání. Zažila jsem ve školních lavicích druhou světovou válku. Vím, jaké reakce přináší národní útlak: odpor, nenávist, a někdy apatii. Vzpomínám na ty profesory, kteří nám vštěpovali: „Neklesat na mysli, učit se, neboť jen vzdělaný národ může přežít.” V roce 1947 jsem ukončila studium na gymnáziu maturitou a vybrala jsem si studium medicíny proto, že je to práce tvořivá od stanovení diagnózy po provední výkonu a má etický kodex proto, že prospívá člověku. Studium bylo finančně náročné, ale dostala jsem za výsledky studia na střední škole stipendium, kterého bylo potřeba jen do roku 1948, kdy vysokoškolská studia byla již bezplatná.

Trápí mne, že často chybí lékařům empatie k nemocnému, když slyším, že ”pacienta přivezli do nemocnice a je odmítnut proto, že tam rajonem nepatří”, nebo že ”klinika má obsazená všechna lůžka”, a tak se s nemocným jezdí autem záchranné služby po Praze, až se někdo smiluje. Na lékařské fakultě jsem studovala do roku 1952, kdy jsem promovala. Vzpomínám na vynikající učitele, ať to byl prof. MUDr. J. Charvát, DrSc, prof. K. Henner, prof. K. Klaus, můj pozdější přednosta gynekologické a porodnické kliniky, kteří nám vštěpovali “nejdříve  vyšetři, posuď, rozhodni, a nevíš-li, konzultuj a potom rozhodni o přijetí na lůžko. Akutní příhody, které vyžadují neodkladnou péči, je nutné položit třeba na pohotovostní lůžko. Pro nás, sekundáře, pracující na 1. porodnické a gynekologické klinice, bylo nemyslitelné, abychom pacientku doporučenou a přivezenou záchrannou službou z okresní nemocnice nevyšetřili a neuložili ji na lůžko. Bylo také ctí pracoviště, že se pomoci dožaduje menší nemocnice. Sama jsem byla nedávno svědkem, že okresní nemocnice žádá, a lůžkové pracoviště vyššího typu posílá pacientku zpět  –  že si primář okresní nemocnice s pacientkou “poradí”.

V roce 1983 přivezla sanita na kliniku z okresní nemocnice Městec Králové těhotnou ženu v 8. měsíci těhotenství s bolestmi v břiše, které těhotnou pronásledovaly od počatku těhotenství, a proto byla žena několikrát také v malé nemocnici hospitalizována. Kdyby nebyla okamžitě vyšetřena k zjištění důvodů bolestí, nebyly by zachráněny ani matka, ani dítě vážící 2100 gramů. Byla to tak mimořádná a ojedinělá situace, kterou řešil tehdy  Doc. MUDr. M. Šindlář CSc a která upoutala většinu našeho denního českého a slovenského tisku. Porod živého dítěte z mimoděložního těhotenství nebyl do té doby v odborném tisku v Evropě vůbec popsán. V USA byl o řešení porodu velikého živého plodu z těhotenství uveden jediný případ ve spojitosti s MUDr. R. Vašičkou, lékařem českého původu, který byl za diagnózu, pohotovost a operační techniku jmenován profesorem a členem lékařské akademie USA. Náš lékař v ČSR, ještě nad rámec svých povinností a z lékařské zvídavosti, sledoval vývoj dítěte dlouho po jeho narození, zejména jeho motorický i psychický stav v komunikaci s matkou dítěte. V odborné literatuře se uvádí a je také z lékařské praxe známé, že mimoděložní usídlení oplozeného vajíčka zpravidla končí do třetího měsíce těhotenství odumřením nebo potratem za dramatické situace silného a život matky vždy ohrožujícího krvácení. Růst dítěte v nepříznivém prostředí, mimo dělohu, by mohl být spojen s pohybovými i duševními odchylkami. Diagnózu extrauterinně uloženého dítěte a krvácení do dutiny břišní potvrdilo Doc. M. Šindlářovi ultrazvukové vyšetření tehdy dostupné na klinice. Dnes je to pohledná, 31letá, zdravá slečna, která se ozvala Doc. MUDr Šindlářovi v době svých třicátých narozenin.

Počítače jistě ulehčí práci a život v mnohých aspektech. V medicíně usnadní administrativní práci, urychlí komunikaci mezi laboratořemi, lékaři i speciálními zdravotnickými úseky. Mám dojem, že lékaři stráví více času v práci s počítačem než s člověkem. Vše musí být dobře “zakódováno” pro pojišťovny, aby “neutíkaly” ředitelství peníze. Přístrojová technika přinesla jak zlepšení diagnostiky, tak terapie. Nesmí však chybět odosobnění lékaře, který je tou důležitou osobou, která pomáhá pacientovi nemoc “unést“ a také “zvládnout“, proto musí mít  lékař na pacienta čas a pozorně ho vyslechnout a pochopit jeho trápení.

Mám 6 vnoučat, 14 až 36 let starých. Na nich vidím proměny času. Pro dvě z nich, ty mladší, je alfou a omegou počítač, který zastoupí vše. Je to všemocný pán, který prý nahradí zajímavou četbu, beleterii, vědecké informace a konečně i hry. Mladí lidé obecně nečtou, říká moje sestra, učitelka češtiny a dějepisu. Ta starší generace mých vnoučat pojala počítače  jako službu a budují na nich plnost svého osobního života jako bázi pro potomky. Mladí lidé prohlašují, že vše podstatné  je na internetu, který nahradí dokonce učební pomůcky. Uplynula doba, kdy jsem viděla mládé lidi s knížkou v tramvaji, autobusu nebo na plovárně. Na formování člověka, zejména v jeho duševní oblasti, má, podle mého názoru, krásná literatura velký podíl. Dobrý učitel a žák bývala vazba pro celý život.