Evropská komise chce zavést sankční řízení vůči Česku kvůli nenaplnění uprchlických kvót. Česko totiž přijalo jen 12 migrantů a dále v tom už nechce pokračovat. Souhlasíte za této situace se stanoviskem současné vlády, že bychom se neměli podvolovat tlaku z Bruselu a setrvat na svém stanovisku? Anebo bychom měli ustoupit, protože, jak tomu bylo už i v minulosti, uprchlíci stejně pak naberou směr Německo či Rakousko a u nás nezůstanou?

Pokud jsme se už rozhodli přijmout určitou linii, že uprchlíky brát nebudeme, tak bych se zcela jednoznačně přimlouval za to, ať v tom setrváme. To vyplývá i ze skutečnosti, že ta myšlenka s kvótami není zrovna šťastná, jelikož nikdy nefungovala a fungovat ani nebude. Nemyslím si také, že by bylo dobrým řešením přijímat někoho jen tak naoko. My jsme se, pokud vím, zavázali i k dobrovolnému přijetí, a jestliže někdo trvá na povinném přerozdělování, tak to určitě nepovažuji za rozumné řešení. 

Jak vůbec otázku povinných uprchlických kvót vnímají vaši studenti? Jsou spíše příznivci „všeobjímajícího“, sluníčkářského řešení nebo zastávají v této souvislosti tvrdší, odmítavé stanovisko?

Já vyučuji evropskou integraci v prvních i vyšších ročnících studia. Tam se setkávám s celou škálou postojů, jak jste uvedl, od těch sluníčkářských až po ty nekompromisní. Nejvíce asi převládá mezi studenty obecný názor, že Česká republika by měla určitý počet migrantů přijmout, ale jen ty, co si sama vybere a prověří. Takový výběr by neměl v žádném případě narušit bezpečnost naší země. Ten důraz na bezpečnost je od nich opravdu hodně zdůrazňovaný.

Zakladatel ODS a druhý český polistopadový prezident Václav Klaus prohlásil v reakci na sankční řízení EU kvůli kvótám, že by se mělo Česko připravovat na odchod z Evropské unie. Jak toto jeho razantní prohlášení vnímáte?

Tak pan bývalý prezident Klaus je známý svým rezervovaným postojem k Evropské unii, je zapřisáhlým euroskeptikem, to celkem chápu. Nemyslím si ale, že pro jeden i dost závažný problém, by měl následovat náš zběsilý, nepromyšlený úprk z Evropské unie. Naše místo je v tom západním, kulturním a společenském bloku a nějaké překotné vystupování není na pořadu dne, s čímž souhlasí i řada pravicových politiků, včetně těch z ODS.

Je za této situace rozumné, že právě nyní usiluje ministr vnitra Milan Chovanec o žalobu na Evropskou komisi kvůli jejich novějšímu zákonu, který zpřísňuje vlastnictví některých střelných zbraní? Je jeho reakce přiměřená? V čem vidíte riziko nové směrnice jako největší? Někteří lidé tvrdí, že nový unijní zákon jen omezuje počet nábojů v zásobnících u krátkých a dlouhých zbraní. Nesmí jich být více než dvacet a u dlouhých zbraní deset. Stojí to tedy vůbec za protesty a „dráždění“ Bruselu?

Jednoznačně podporuji žalobu české vlády proti této paskvilní směrnici. Je paradoxem, že měla být původně namířena proti teroristům, ale dosáhlo by se s ní právě opačného výsledku. Tedy, že omezí vlastnictví zbraní pro legální držitele a zkomplikuje jim tak jejich možnost případné sebeobrany. Je to absurdní, aby byly u nás zabavovány zbraně lidem, kteří prošli různými formami prověření a náročnými zkouškami. Ono se skutečně nejedná jen o počty nábojů v zásobníku, ta norma má daleko více omezení, o kterých ale její příznivci už nemluví.

Navíc Česko má v této záležitosti opravdu unikátní postavení, protože snad nikde jinde v Evropě není tolik dlouhých samonabíjecích zbraní mezi veřejností, které jsou upraveny podle zákona, a byly například původně určené pro armádu. Tady si je třeba především uvědomit, že u nás je pácháno s legálně drženými zbraněmi, na rozdíl od jiných států, jen velmi mizivé procento kriminality. Uherský Brod to byl jen exces jednou za mnoho let, ke kterému ani nemuselo dojít, kdyby lépe fungovala spolupráce mezi policií a lékařem toho narušeného seniora.

Stačí v této souvislosti nahlédnout do Lisabonské smlouvy, kde se jasně říká, že otázky národní i vnitřní bezpečnosti jsou v kompetenci jednotlivých států a do toho by nám neměl nikdo zasahovat. Takže v případném soudním sporu lze očekávat úspěch.

V současné době se vedou rozpravy, v rámci takzvaného projektu vícerychlostní Evropy, jestli se má Česká publika přimknout k tvrdému jádru Evropské unie a přijmout i větší integraci. To by znamenalo i některá další omezení a poslouchat více Brusel. Anebo zda by mělo Česko spíše zůstat na okraji EU, kde by nám však prý hrozil pomalejší ekonomický růst. Jaký názor na tuto problematiku zastáváte vy sám?

Idea vícerychlostní Evropy se bude určitě nějakým způsobem dál vyvíjet a bude s ní zřejmě  úzce souviset i přijetí eura. Já si ale nemyslím, že pokud ihned euro nepřijmeme, ocitneme se na kraji dění, tedy na periferii Evropy. Na druhé straně si musí politická reprezentace Česka uvědomit, jaká je vlastně její strategie vůči Evropské unii do budoucna. Za chvíli se nám budou měnit vlády a já mám pocit, že ta současná v tom úplně jasno nemá.

Domnívám se také, že zrovna ke tvrdému jádru patřit nemusíme, ale měli bychom si uvědomit, že Brusel jsme částečně i my, a bude záležet jen na nás, podle našeho jednání, jak budou v EU na Česko pohlížet. Přimlouval bych se za rozumné, asertivní jednání, kterým si konečně vybudujeme konkrétní a stabilní místo mezi členskými státy Unie.

Francouzský prezident Macron po svém nedávném zvolení na mezinárodní politické scéně pořádně „šlápl“. Vadí mu, že některé státy si myslí, že Evropa je supermarket, ze kterého si lze jen brát, jak uvedl. Narážel tím na to, že například Česko odmítá kvóty na uprchlíky. Pokud EU nebude vynucovat svá pravidla, bude se dle něj sama oslabovat. Dotčené státy se brání, že zkrátka jen nechtějí přijímat imigranty. Padla též poznámka, že „i v supermarketu se platí“. Zrazujeme tedy my, Poláci, Maďaři či Slováci evropskou jednotu, když jsme se při vstupu zavázali dodržovat pravidla, dostali jsme dotace, a teď se „cukáme“?

Prezident Macron především prosazuje zájmy Francie a dělá to chytře, pod pláštíkem hájení zájmů Evropské unie. To je třeba zdůraznit. Bohužel zástupci Višegrádské čtyřky se na minulou schůzku s ním moc dobře nepřipravili. Chybělo jednoznačné razantní stanovisko, že z bezpečnostních důvodů takové migranty nechceme, ale zároveň jsme měli konkrétně nabídnout jiná opatření, která pro bezpečnost Evropy budeme dělat. Nestačí říct, že jenom někam posíláme naše policisty. Chtěl bych také připomenout, že Polsko v roce 2015 na konec přijalo rozhodnutí o přijímání uprchlíků a rozbilo tak jednotu Visegrádské čtyřky.

Země V4 žádné evropské zájmy nezrazují, to je holý nesmysl. Ty evropské zájmy ale musí být společné, nesmí se jednat jen o profit Francie a Německa.

Myslíte si, že jsme tedy na začátku 21. století vstupovali do poněkud jiné Evropské unie, než funguje dnes? A v čem vidíte zásadní rozdíl? 

Evropská unie, do které jsme v roce 2004 vstupovali, se samozřejmě postupem času změnila, jako každá jiná mezinárodní instituce. Musela reagovat na vnější změny, zažila finanční i migrační krizi. Teď čelí vážným bezpečnostním rizikům. Nicméně i v rámci Maastrichtské smlouvy se snaží o větší integraci, což si řada našich lidí, včetně politiků, neuvědomilo. Dnes patříme my Češi mezi největší euroskeptiky v EU, v některých ohledech se nám jen přibližují Řekové. A podle výzkumů Eurobarometru je naše veřejnost ještě kritičtější k Unii než dokonce ve Velké Británii, která už z ní vystupuje. V tom je Česko zase unikátem, jeho občané se asi na členství nedívají z hlediska celkových makroekonomických výhod, ale oprávněně jim vadí jednotlivá omezení v určitých oblastech.

Nyní se u nás také diskutuje otázka, zda máme přijmout euro. Premiér Sobotka se o tom začal opatrně zmiňovat, Andrej Babiš, který tím znovu kopíruje názor veřejnosti, s tím zásadně nesouhlasí...  Co vy na to?

Já si nemyslím, že by české ekonomice nějak výrazně pomohlo zavedení eura. Je to samozřejmě otázka politická s možnými ekonomickými dopady. Bude potřeba vše dobře zvážit, otázku načasování, směnného kurzu, k čemu všemu bychom se museli ještě zavázat atd. V této souvislosti se také musí zvážit, jaké bychom v rámci eurozóny museli přijmout záruky či závazky vůči zemím, které mají velké rozpočtové potíže. A to není jenom Řecko, ale i Itálie a Španělsko. Tady je potřeba být opatrný a zvolit vhodné načasování podle aktuálních ekonomických podmínek.

Takovéto rozhodování nebude jednoduché, protože třeba Slovensko roste ekonomicky rychleji než Česko a zavedené euro už má. Naopak Polsko je v tomto ohledu (ekonomický růst) také na tom lépe než my, ale zachovalo si svoji národní měnu. Také si je třeba uvědomit, že kdybychom se dnes pro euro rozhodli, tak bychom ho neměli ani do tří let skrze splnění různých procesních a administrativních opatření.

A teď pojďme krátce k české politické scéně. Navzdory slovům politologů, že vítězem nedávné vládní krize je Bohuslav Sobotka, pokračuje propad preferencí ČSSD a v čele posiluje svoji pozici hnutí Andreje Babiše. Neumí čeští voliči ocenit Sobotkův „boj za demokracii“ během vládní krize, jak naznačují někteří komentátoři a analytici. Nechtějí lidé vidět Babišovy kontroverzní kauzy – Čapí hnízdo a nákupy vlastních korunových dluhopisů, kde existovalo podezření ohledně krácení daní? Jak vůbec vy sám vnímáte nedávnou skončenou vládní krizi?

Nevnímám pozitivně takové politické hrátky pár měsíců před volbami. To si mohli ve vládě odpustit. Nejsem voličem ani hnutí ANO ani ČSSD, jen mi vadí taková malost české politické scény.