Pane doktore, jak se vám nyní žije v době postcovidové?

Momentálně se mi nežije úplně nejlépe, a to z prozaického důvodu, protože já pracuji jako soudní znalec, a teď nastala taková velká lavina požadavků na zpracování posudků, protože ty případy byly odloženy právě kvůli té pandemii. A pokud jde o moji práci s pacienty, tak upřímně řečeno pracovat s nimi s rouškou, to je dost nešťastné.

Leckdo čekal a doufal, že se dílem té pandemie promění náš žebříček hodnot – v tom pozitivním slova smyslu. Vnímáte okolo sebe nějakou takovou změnu?

Tak tam jde samozřejmě o to, jestli se to změní přechodně nebo trvale…

Jistě, tak já mám spíš na mysli nějakou alespoň relativně trvalejší změnu…

Já si myslím, že žebříček hodnot je něco, co se tvoří a formuje celoživotně. Takže události typu koronaviru samozřejmě mohou ty naše priority nějak poopravit nebo upravit, ale ta základní linie se dle mého soudu nezmění. Ale přece jenom ta pandemie asi utvrdí lidi alespoň v tom, že tou nejdůležitější komoditou je zdraví.

V Česku v posledních dnech vládne jakési genderové napětí kvůli pětisícovému přilepšení, které chce vláda plošně věnovat seniorům. Cítíte vy sám určitou tenzi v tom vztahu mladších a starších lidí? A jak se díváte na ten vstřícný, leč nesystémový krok ve směru k důchodcům?

Upřímně řečeno, já nejsem ekonom, takže jako laik opravdu nevím, zda je ta naše situace stále tak dobrá, že si ten stát může stále ještě podobné akce dovolit. To všechno je ale podle mě právě ta otázka té finanční situace, ze které vlastně vychází ten napnelismus. Protože to, co se teď děje, vede k obrovským finančním ztrátám a patrně přijde den, jak se apokalypticky říká, zúčtování. My jsme si zvykli na ten blahobyt – tedy alespoň většina z nás. Na ten relativní blahobyt, protože jak říká jeden můj kamarád: Palestinské dětičky, kdyby tohle měly, tak jsou štěstím bez sebe. A uvidíme, kdy přijde to účtování, protože ti důchodci, ti už mezitím všichni umřou, ale pak to odnesou ti mladí.

Vy sám žijete stále velmi aktivně a i když jste v důchodovém věku, tak pilně pracujete. Pociťujete na sobě také stáří – a v jaké podobě?

To vám rád řeknu. Nejčastěji pokládanou otázkou ze strany médií na mě je, co si jako myslím o vlivu počasí na psychické zdraví člověka. A já, když jsem to dostával ten dotaz před lety, tak jsem reagoval ve smyslu – podívejte se, jestli se změní třeba čas nebo počasí atd., tak to mladého člověka nijak negativně neovlivní. Ale pozor – teď jsem dospěl do toho věku zralého seniora – a najednou, když má přijít bouřka nebo liják, tak já říkám – ježíšmarja, já bych si nejradši lehnul a spal. Takže jsem se sám poučil, že když je ten organismus starší, tak ty změny počasí jsou už dost znatelné. A takhle je to se vším i ohledně té genderové problematiky. Prostě ten starší člověk vidí ty události už z trochu jiného zorného úhlu. Má to tu výhodu, že už máte tu zkušenost, ale bohužel naproti tomu tu nevýhodu, že člověk je starý a už často nemá sílu se s tím prát.

Pane doktore, někteří označují současný systém, ve kterém žijeme, za mediokraci. Média jsou ten dominantní axiom a zkrátka vytvářejí realitu. Jak to vidíte vy?

Když se na to podívám pohledem občana, který žije zkrátka zde a nyní, tak mi to připadá všechno zcela přirozené. Ale když se na to podívám pohledem toho člověka, který pamatuje i ty starší doby, tak relativně ještě nedávno bylo těch zpráv v porovnání se současností minimum. Samozřejmě zdaleka ne všude byli zpravodajové, neexistovala dnes už zcela standardní vyspělá technika, takže když dejme tomu někde bouchla sopka, tak jsme se to dozvěděli třeba za dva, za tři dny.

Dnes se tím obrovským rozvojem techniky, a tím pádem i možnostmi médií ten svět strašně zmenšil. Ale vždycky to budou právě ta média, která dělají ten předvýběr, která selektují ty zprávy, které nám zprostředkují. Takže, když to vezmeme z tohoto pohledu, tak se dá říct, že zde vládne jistá mediokracie. A teď si představte, že by člověk měl ten čas a ty jazykové znalosti, a poslouchal by každý den aktuální zprávy třeba v pěti jazycích, dejme tomu ze Spojených států, z Velké Británie, z Francie, z Itálie a z Německa, tak si potom může říct – proboha, co nám to tady ta naše média servírují – vždyť tam je to všechno úplně jinak.

Záleží také na důležitosti zprávy. Přece jen ty opravdu fundamentální informace se objevují ve všech zpravodajstvích…

No, to máte asi pravdu, ale já to vlastně hned můžu trošku rozporovat takovým případem, který mě nedávno opravdu zaujal. Představte si, že jsem se díval na relativně aktuální dokument BBC, kde říkali, že v roce 2017 na valném shromáždění OSN vystoupila robotka firmy, tuším,Sony a ještě nějaké další společnosti... (smích…). No, opravdu takhle to tam bylo, ona tam vystoupila, přednesla tam svůj referát a Saudská Arábie jí v reakci na to udělila občanství…

A já jsem si říkal, no kristepane, jak to, že tady to úplně zapadlo, že naše noviny nebyly schopny přinést o tom jakoukoliv zprávu a na místo toho se tu dál řešily ty tradiční politické banality, co kdo, komu, za kolik atd. A přitom všechny tyhle zprávy jsou ve svojí podstatě s touhle událostí úplně nesrovnatelné. Ten dokument byl neuvěřitelně podnětný a například tam bylo konstatováno, že člověk je jenom přechodná fáze čehosi a otázka zní, jestli ti roboti až dosáhnou určitého stupně dokonalosti, tak jestli budou k člověku přátelští nebo naopak. A to je přitom relativně blízká budoucnost, žádné science fiction. Takže o důležitosti a smysluplnosti těch zpráv, které nám média přinášejí a předkládají, by se dalo určitě diskutovat.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.