Dnes si připomínáme historické události 17. listopadu. Velký respekt patří i po 83 letech studentům, kteří si troufli na protinacistické demonstrace, za což pykali uzavřením vysokých škol a někteří z nich svou odvahu zaplatili životem. S čím především máte spojené vzpomínky na události o padesát let mladší, tedy ty z roku 1989?

Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě vypadala politická hladina podivně klidně. Jako by se události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku Československa vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň. Většina obyvatel se naučila s pomalu se rozpadající normalizací celkem v klidu žít. Také po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968, se jen malá část obyvatel snažila veřejně vystupovat. Zásadní rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov nemá rád změny. Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti a také samotná KSČ, však věděly, že musí dojít ke konfliktu. Přečtete-li si dnes projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku – vypadalo to spíš jako stěžování si stylem: „Proč nás lidi nemají rádi“. Mezi disidenty panovala obava, která se dnes zdá možná směšná, co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal „věšet komunisty na lucerny“ tak, jak se to říkalo o maďarské revoluci z roku 1956. A jak pak Sověti zasáhli. Tady byla také část členů KSČ a normalizačních důstojníků, kteří plánovali, že na lidi pošlou tanky.

A co si myslíte o samotném pochodu studentů z Albertova v pátek 17. listopadu, který pád tehdejšího režimu symbolicky odstartoval?

Slavná studentská demonstrace byla organizována vysokoškolskými svazáky. Žádnými disidenty. Ovšem i ti, přestože byli tzv. stranicky prověřeni, měli komunismu už také plné zuby. Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem měly prsty i tzv. „orgány“. A osobně se domnívám, že se víceméně vymkl z ruky pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace. A pak už vše šlo samospádem. Komunistický systém prostě přestal mít peníze a celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu toho měli lidé v celém východním bloku dost. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. Lidi prostě překonali strach z bolševika a vyšli do ulic. Nebýt ovšem připravené opozice, a to nejen Charty 77, ale i dalších skupin, tak by to celé mohlo vyšumět. Anebo být poraženo policií a armádou. Lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“.

Občas zazní v souvislosti se 17. listopadem pochybovačné hlasy a komentáře, zda je co slavit. Jak byste odpověděl?

Pokud se někdo ptá, zda je co slavit, tak má buď problémy s pamětí, pokud si komunismus pamatuje, anebo je to osoba, která už nemá žádnou osobní zkušenost s tzv. reálným socialismem. Jak čtenáři mých komentářů a článků vědí, tak mám i já v současné době tisíc a jednu připomínku k tomu, co nefunguje a co by se mělo změnit. Přesto říkám, že bychom měli slavit! Třeba to, že jsme se poprvé po období od 17. listopadu v roce 1938 až po listopad 1989 měli možnost nadechnout svobody a začít žít jako normální národ. Někomu svoboda nechybí. Zdravému národu ano.

Je plno věcí, které se mi nelíbí, ale jen hlupák anebo kverulant může zapírat skutečnost, že za dobu od listopadu 1989 jsme neobyčejně zbohatli, naše města rozkvetla, každý může studovat, co chce, a hlavně značná část mladých lidí může poznávat svět tak, jak vypadá. Není to dokonalé, ale každá svoboda něco stojí. Ale vždy se najdou lidé, kteří chtějí požadovat něco, co je nesplnitelné. Dokonalé štěstí pro všechny neexistuje. Nikomu se žádné sny nikdy úplně nesplní. Zbavení se totality byl úžasný zážitek. Byly to doslova hody splněných přání. Ale jak praví české přísloví: Po hodech bývá sra… No a v té právě jsme.

Když tedy slavit, tak čím? Odpoledne na Václavském náměstí Koncertem pro budoucnost, na němž vystoupí ruské aktivistky Pussy Riot a čeští umělci Lenka Dusilová, David Koller nebo Ben Cristovao a zazní také píseň na podporu Ukrajině Nevzdám se? Happeningem Milionu chvilek pro demokracii k blížícím se prezidentským volbám na Staroměstském a Hradčanském náměstí? Shromážděním na podporu Evropské unie, které se bude konat v Praze na Můstku? Pochodem od hlavního nádraží na Kavčí Hory k sídlu České televize, kde si chtějí účastníci vynutit, aby jim vedení ČT umožnilo několik minut vystoupit v živém vysílání s jejich požadavky? Nebo jinak?

Ti, které zmiňujete a kteří všechny ty podivné demonstrace a ještě podivnější oslavy organizují, jsou dokladem toho, že žijeme v demokracii. I když ta „oslavná a pokroková shromáždění“ organizují lidé, kteří jsou za to z velké části dobře placeni. A to jak ti, co nadávají na vládu, tak ti, co by chtěli hned nařídit „pokrokový ráj“. A pak tam chodí část většinou mladých hlupáků, kteří si chtějí užít své „výjimečnosti a geniality“ a kteří dělají stafáž politickým šíbrům. To není nic divného, to lidstvo zná už od dob Byzance až po naše století. Organizace a lidé, které jmenujete, předstírají, že jsou milovníci svobody. Ve skutečnosti by většina z nich milovala systém, kde by právě oni měli jediný patent na tu „správnou pravdu“. A nejsou to zrovna jen ti, kteří za peníze státu i za peníze bůhví odkud se snaží tento demokratický, i když jistě ne dokonalý, stát zničit. Ono se stačí podívat na některé vámi jmenované. Ale třeba i na ministra Rakušana a okruh, který reprezentuje. Ti by se bezvadně hodili někam do doby totality.

Podpora Ukrajině v souvislosti s památným dnem nepřekvapí, ale co nátlak na „nejdůvěryhodnější médium“, jak sebe sama Česká televize tak ráda označuje?

Nevím, co si kdo vynutí na České televizi, ale ta je v posledních 20 letech tak zglajchšaltovaná, že tleská každému pokusu o zničení klasické demokracie. Nemusí tedy o nic žádat. Naši uvědomělí veřejnoprávní redaktoři je jistě a s nadšením představí televizním divákům. A budou tak společně předstírat, že tito křiklouni jsou skutečně hlasem národa.

Co se týče podpory Ukrajiny, obyvatelé České republiky se ukázali jako velice vstřícní a většina těch křiklounů do mikrofonu na Václavském náměstí či někde jinde jsou jen osoby, které se chtějí dostat do televize a potom na tomto svém postoji vybudovat politickou kariéru. Však už jich pár takových sedí v Poslanecké sněmovně i v Senátu.