Sledujeme vážné protesty ve Francii. Dokonce násilné. Jde o praxi, která by vybočovala z toho, jak Francii znáte?

Francie, jak známo, má v bouřlivých protestech velkou praxi. Francouzi jsou impulzivní, ale dlouho nevydrží. Legendárními se staly pouliční boje studentů v Paříži v květnu roku ´68. Bylo to velmi dramatické a brzy se dostaly tyto události do politologických čítanek. Nedočtete se v nich ovšem o tom, že s nástupem prázdnin revoluční boje rázem ustaly a obyvatelé Paříže se rozjeli na dovolenou na venkov. Při autonehodách na přeplněných dálnicích přitom zemřelo více lidí než na obou stranách barikád po celý čas revolučních bojů. Takže se spíše obávám, aby letos k podobným masakrům nedošlo, až se zanedlouho lidé rozjedou z metropole na Velikonoce.

Jde o vážnější situaci než v roce 2018 při akcích tzv. Žlutých vest?

Akce Žlutých vest byla zcela spontánní a prakticky neorganizovaná. Protestující nebyli ochotni domluvit se ani na společných mluvčích. Jednoznačně odmítali účast odborů. Jednalo se o protesty především živnostníků, drobných podnikatelů a kvalifikovaných dělníků. Jedním z jejich problémů je, že v důsledku etnicizace příměstských sídlišť odcházejí bydlet do větších vzdáleností od měst. Zdražení benzínu jim dále zkomplikovalo už tak náročné dojíždění za prací do města či metropole. Jejich akce postupně vyšuměly a propad Erica Zemmoura v prezidentských volbách jim vzal šanci, že by se z periferních oblastí mohli kdy vrátit blíž k centrům měst a k pracovním příležitostem.

Při strkanici několika desítek lidí před Národním muzeem hovořil ministr Rakušan o „protisystémových akcích“, proti kterým je nutné se bránit. Jak to číst v kontextu francouzského vývoje?