V souvislosti s kauzou výbuchu muničního skladu ve Vrběticích se objevují i naléhavé otázky, co by pro Českou republiku znamenalo vyostření vztahů s Ruskem z ekonomického pohledu. Bývalý diplomat a velký propagátor zájmů USA Petr Kolář navíc vybízí, aby se Česko přidalo k USA a k Polsku v tlaku na Německo, aby zastavilo Nordstream 2. A dodává, že Spojené státy jsou schopny dodávky zemního plynu a ropy pro Evropu kompenzovat ze svých zdrojů, kdyby Rusko dodávky přerušilo, i když by to nejspíš bylo dražší. Nemáme se tedy při konfrontaci s Ruskem čeho bát?

Cítím hysterii z obou stran.

Vyostření vztahů s Ruskem bychom přežili bez větší úhony, ostatně to ukázaly již opakované sankce ze strany EU proti Rusku, které prokázaly, že české podniky tím nejsou kdovíjak postiženy. Ani z geopolitického hlediska není třeba se roztržky bůhvíjak bát. Evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenomže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci.

Samozřejmě víme, že před zhruba dvanácti lety nemělo Rusko problém kvůli sporům s Ukrajinou na týden částečně odříznout od plynu Slováky. Rusko je tedy nedůvěryhodný partner. Současně je to ale dnes už jen relativně „chudá“ ekonomika zhruba velikosti ekonomiky nizozemské.

Studená válka skutečně stále existuje – jenomže Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale hlavně také nebezpečně.

Současně ale přehnanou hysterii pozoruji i z druhé strany. Pro kdovíjak velký bojkot taky nevidím důvody. O demokratičnosti a svobodě ruského systému si nedělám nejmenší iluze, zrovna tak si je ale nedělám ani o mnohých jiných státech. A pokud distancování se od jednoho státu má být spojenou nádobou k podlézání státu jinému, je to principiálně špatně.

A právě podlézavost jiným mocenským blokům na mě z celé té kauzy dýchá. Jak je možné, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že se celá kauza „najednou“ po tolika letech medializovala zrovna v okamžiku, kdy se rozhoduje o dostavbě Dukovan, řeší se nákup Sputniku V a současně se schyluje k další válce o Krym i s nějakou podobou americké účasti? Proč všichni řeší pouze roli Ruska ve Vrběticích, ale nikdo neřeší zjevně inscenovanou hru tajných služeb? To už všichni zapomněli, jak se neblaze tajné služby vyznamenaly s údajnými zbraněmi hromadného ničení a vyprovokováním války v Iráku? Nekonzumujme tak naivně všechno, co je nám mediálně servírováno.

Mezinárodní měnový fond ve své dubnové prognóze tvrdí, že Česko bude už v roce 2024 ekonomicky výkonnější než Japonsko. Jak věrohodná je taková prognóza, která vychází z hrubého domácího produktu přepočteného na jednoho obyvatele v paritě kupní síly měny, když kvůli loňskému a letošnímu uzavření naší ekonomiky by se spíš dalo čekat, že se spíše propadneme, než abychom se za ty tři roky stali dvacátou ekonomicky nejvýkonnější zemí OECD?

Realistický ten odhad je, ale ne proto, že my bychom byli tak dobří, ale proto, že Japonsko je na tom dlouhodobě dost mizerně. Máme stále sklon Japonsko vnímat jako velmoc, což ono vzhledem ke své velikosti velmocí regionu skutečně je, ale pokud jde o HDP na hlavu, není to žádná sláva. A víte proč? Protože Japonsko už mnohem déle než Evropa dělá to, co pomalu destruuje teď už i Evropu: Totiž sype peníze do ekonomiky, zadlužuje se a zestátňuje. A protože to dělá dlouho, už se to provalilo na jeho prudce klesající relativní výkonnosti a konkurenceschopnosti. Japonsko nám vlastně ukazuje, co čeká i eurozónu a obecně EU, jak bude stále víc ztrácet pozice.