Jak jste prožil 17. listopad 1989?

Byl jsem na výjezdu v Portugalsku v Lisabonu s nějakou svazáckou delegací. A pak jsme se dívali na televizi, kde dávali záběry, že na pražské demonstraci někdo umřel a byli jsme z toho úplně vyděšení.

Jak se nakonec ukázalo, žádný student ten den nezemřel – šlo o nepravdivou zprávu, pravděpodobně vyvolanou KSČ, i když o tom se dodnes spekuluje?

Ano.

Kdy jste se vrátili?

V neděli 19. listopadu.

Do jaké atmosféry?

V tu neděli jsem ještě necítil nic. Pak dvacátého v pondělí jsme se vydali na první demonstraci, kdy nezasahovali policisté. Měli jsme sraz někde na nábřeží v bytu Josefa Skalníka z jazzové sekce a připravovali jsme časopis, který se měl jmenovat Artur. Mělo jít o kulturní časopis, který by spojoval, řekněme disidenty, šedou zónu i oficiální umělce. Dokonce jsem pro něj vybojoval povolení od svazu mládeže. Takže jsme to promýšleli a pod okny jsme slyšeli zástupy lidí: Češi, pojďte s náma! A tak jsme vyběhli a šli jsme na Václavák. Tím skončil časopis a začala revoluce.

Určitě jedna z těch silnějších vzpomínek tedy byla, když jste v televizi sledoval, co se v Československu děje – a zprávy o mrtvém studentovi. Jakou další silnou vzpomínku si nesete?

Samozřejmě není jen jedna. Od začátku jsem se do revoluce zapojil nejen jako člověk a jako novinář, ale i jako syn Valtra Komárka, který byl jedním z revolučních hrdinů, takže těch vzpomínek je miliarda a část z nich jsem napsal do nové knihy Poslední revoluce. Se studenty jsme po nocích vyráběli hesla na filozofické fakultě, v Mladé frontě jsme postupně přebírali vedení od svazáků a začali jsme dělat svobodné noviny. Na Václaváku jsme se báli, jestli nepřijedou tanky. Zprostředkování tátovi a dalším lidem z prognosťáku, aby se dostali do Občanského fóra přes hlídače. To bych mohl vyprávět hodiny a hodiny.